Indonésie 2017

Indonésie 2017

Úvodem

Hlavní a dost možná i jediný trip roku 2017 se spontánně započal hned v prvním dnu tohoto roku. Novoroční akce zlevnila letenky čínské airolinky Xiamen o polovinu a to mě klidným rozhodně nenechalo. I tak proběhla s Janinou asi půlhodinová diskuze na téma "duben v Indonésii". Chceme nechceme? Volná místa postupně mizela před očima a tak jsem váhání ukončil a prostě jsme zaplatili. Zpáteční letenky Vídeň - Amsterdam - Xiamen - Denpasar v emailu, ale kvůli prvním menším rozepřím i jiným radostem a starostem, nějaký čas jen tak leželi a čekali, než si jich začnu všímat. V průběhu ledna jsme se s Janinou domluvili, že bude asi lepší, když zkusíme její letenku zrušit nebo přepsat na někoho jiného a že já si udělám výlet po svým, sám nebo s někým kdo by chtěl dát Indonésii podobným "punk" stylem. Pokud ji zruší, tak za vrácené peníze ji najdu jinou letenku do nějaké klidnější destinace třeba na týdenní odpočinek. Pokud ji přepíšou, vezmu někoho s báglem a trochu pocestujeme. Celý únor se storno/změna řešila. Prodejce nás odkazoval na airolinky, airolinky na prodejce, vyměnili jsme si X emailů, pár telefonátů, chvíli to vypadalo nadějně, chvíli nikoliv. No nakonec se to vyřešilo samo, ještě před finálním verdiktem. Storno bylo nadmíru komplikované a změnu jsme nedotlačili z jakýchsi pro mě ne úplně jasných, ale asi pragmatických důvodů. To už byly dva týdny do odletu a tak jsem se to pokusil vyřešit ku prospěchu všech zúčastněných. Na Bali doletíme společně s Janinou, rozkoukáme se a až se Jani zabydlí, tak já na několik dní a nocí vypadnu, vyčistím si hlavu a odpočinu tím svým způsobem. Opět trochu neobvyklej plán, ale o to přeci jde. Zdrhnout před stereotypem.

Vzhůru na Ostrov bohů, Ostrov draků a prostě jen tak bejt.

 

Opět se předem omlouvám za pravopisné chyby i slohovou úpravu (spíš neúpravu), všechno to vždycky píšu v rychlosti a tak jak mě to napadá. Když si to teď zpětně čtu, tak bych si za nesrozumitelné věty a hrubky nejraději nafackoval, ale už v tom nechci šťourat. Autentické a nenormální dílo... přesně jako jeho autor :-) přeju příjemnou četbu.

Den po dni

 

2.4.2017

Cesta začíná tímto dnem v 23:55 na Florenci. Předcházelo jí tradiční měsíční hledání informací, čtení průvodců a cestopisů, týdenní finalizování itineráře a zajišťování nezbytností a pak už jen pár hodinové balení.

Ve 22:00 jsme opustili Královák, na Karlíně zaparkovali auto, přesunuli se na Florenc a po malé dvandě na spaní a posledním cígu jsme na nastoupili do žluťáku a vyrazili vstříc vídeňskému letišti.

 

03/04/2017

 

V autobuse Student Agency na sedadle č.8 utíkala noční jízda docela otravně. Hlasitá stewardka s řidičem spaní zrovna neprospívala. Nicméně asi hodinku jsme zabrali a ve 4:50 jsme vystupovali už před letištní halou ve Vídni. Odbavili jsme kufry, našli gate a v 6:50 dle letového plánu vzlétli z rakouské půdy. Podle letového plánu jsme i po dvou hodinách přistáli tam, kde jsme měli, tedy v Amsterodamu. Na velkém a celkem komfortním letišti v Amsteru jsme se poflakovali až do 13:00, než jsme s hodinovým zpožděním mohli nastoupit na nejdelší část cesty. 10 000 km do 11ti hodin vzdáleného čínského ostrovního města. Pivo nebylo, místo v Dreamlineru také ne, jídlo jakžtakž. Já spal asi 3x po hodině, hodině a půl. Ale jo, nakonec jo, přežít se to dalo. V 6:30 jsme opustili letadlo, pokouřili jsme a zařadili se do fronty na tranzitní vízum. Za oskenované otisky prstů jsme dostali dárek v podobě razítka do pasu. A ještě lepší dárek byl hotelový pokoj zadara pro transit delší než 6 hodin. Tuto informaci jsem pochytil pár dní před odletem, byla pravdivá a týkala se nás. Chvilku jsme to v příletové hale řešili, ale povedlo se a voucher na hotel fakt bodnul. Před halou jsme chytli taxi a za krásných 19 juanů (cca 80 Kč) se nechali dopravit před hotel.

 

04/04/2017

 

V těch 8:00 po sprše už je vlastně nový den. Plánovaný hodinový odpočinek se zvrhnul v regulérní spánek na 5 hodin.,, Hej Xiamen si projdeme až na zpáteční cestě. To tu budeme stejně tak a o pár hodin déle.'' Tak jo. Byli jsme se tedy jen mrknout po blízkém okolí, prošli jsme pár ulic, vyfotil jsem pár prvních fotek a v půl 3 jsme se vrátili do pokoje. Teď tu pobalíme batůžky a pomalu se vydáme směrem k letišti. V 18:00 odlepíme podvozek od čínského území a před půlnocí dosedneme na indonéském Bali.

Všechno se událo, jak mělo, jen časově jsme se trošku šoupli. Přistáli jsme v 0:05 a mohli jsme jít pro další štempl. Ten jsme bez problémů dostali a teď už můžeme oficiálně říci, že jsme v cíli. Nebo spíš konečně na startu?!

48 hodin na cestě není zrovna málo, není to úplná procházka růžovým sadem, ale jak se říká - pravé dobrodružství začíná až za tvojí komfortní zónou. Tak teď v téhle situaci to platí přesně.

 

05/04/2017

 

dopoledne

 

Vzbudili jsme se v našem ubytování poblíž pláže Kuta navzdory taxikářovo ,,tmorou rejning'' i navzdory accuweather předpovědi bylo krásné sunshine, jak ráno a tak i po celý den. Po výborné snídani jsme vyrazili na pěší průzkum okolí. Na prvním vytipovaném místě-Turtle sociaty, ale nikdo nebyl. Neměli nyní žádné vajíčka, ani želvičky k odchovu před vypuštěním do moře. Na druhém místě dnešního dne je surf school, ale než jsme tam došli oslovilo nás asi tisíc místních beach boys s tím, že mě surfovat naučí oni. Cestou k hotelu po pláži jsem cenu postupně snižoval, až na nabídku 150 000 IDR za hodinu lekce jeden týpek kývnul. Bílé triko Quicksilver, jménem Milan Baroš (tak se nám představil, když jsem mu řekl, že jsme čeko) Pravda, že mu byl účesem i předkusem dost podobnej. Převlékli jsme plavky, půjčil si lycry a šlo se na věc. Každej jsme dostal svýho mladíka jako instruktora. Kluci byli fajn, takový free a happy. Po 15ti minutové instruktáži na souši se šlo do vln. Teploučkej indickej oceán (mimochodem můj polední dosud neozkoušen) a pravidelné začátečnické vlny. S pauzou na pivko jsme s klukama blbli možná dvě hodiny. Úplně chápu lidi, které surfing pohltí, i mě to dost bavilo a překvapivě rychle jsem board začal ovládat (video). Janina se spíš tak vozila. :-) Po lekci jsme se chvíli opalovali, kecali s klukama ze surfové školy. Byli teprve nějaké dvě odpoledne a tak jsme se s Chandrisem domluvili, že nám prkna ještě půjčí a půjdeme se povozit a pofotit sami. Hodinu jsme střídavě čekali na svou vlnu. Pěkné plážové odpoledne, ale hlad byl silnější.

 

05/04/2017

 

odpoledne

 

Cestou na pokoj jsme procházeli kolem hotelového bazénu, kde se k našemu údivu konala odpolední soukromá party. Hudba naplno a u bazénového baru asi deset lidí různých národů a věku pařilo a kalilo. No lehli jsme si na lehátko kousek od nich a tak jsme si hověli. Jelikož jsme měli poukaz z checkinu na welcome drink, tak jsme se nakonec na bar přidali. Vypili jsme si své pití, pokecali s párem mladých Slovenek a v 17:00 už konečně došli na pokoj. Osprchovali jsme se, převlékli a vyšli hledat směnárnu a něco k snědku. Prošli jsme obchodním centrem Beachwalk přes trhy na Poppies street ke směnárně Money saver. Milá mladá balijka mě skoro obrala o 200 000 IDR (měnil jsem 300 EUR = 4 230 000 IDR a dala mi 4 023 000). Všiml jsem si toho, když jsem si to počítal sám, naštěstí hned před ní. Dorovnala to a docela se styděla. No snad to nebyl úmysl, odpouštím jí. Prošli jsme kolem prvního průvodu na svátek Gulingan a došli až k pamětní stěně bývalého clubu Sari (rok 2002, bombový útok, 202 mrtvých). Dále jsme prošli celé dva bloky, abychom našli konečně něco k snědku. Je pátého dubna – jak jsem zmínil -Gulingan , tedy holiday, většina místních warungů je zavřených. Sedáme si až na hlavní třídě, kde si žádáme pivo Bintang, 1x Nasi goreng sea food a 1x Mie goreng asay. Dobrá večeře za 80 000 IDR. Přežratí a vyčerpaní se už po setmění vydáváme na lože. Cestou smlouváme domorodce na celodenní taxík (povedlo se;400 000 IDR na celý den). Po lehkém zevlingu na balkoně za zvuku nočního divokého života Kuty, usínáme.

06/04/2017

 

Vstáváme v 6:30 lehce rozlámáni po dlouhé cestě a prvním aktivním dni. Balíme batožinu a před osmou na recepci provádíme checkout. Včera domluvený chasník s offroadem je přesný, musí ještě chvilku počkat, než se nasnídáme, pobalíme pár sladkostí do batohu a pak už můžeme vyrazit. Projíždíme ožívající Kutou, vzápětí Jimbaranem, se sympaťákem za volantem probíráme historii Bali i aktuální situaci naší i jejich a před 9:00 už zastavujeme na nejjižnějším útesu ostrova, na kterém se nachází chrám Uluwatu. Platíme 30 000 IDR za osobu, uvazujeme sarungy a s varováním před zlodějskými makaki už samostatně vykračujeme podél útesu až k chrámu. Několik set metrů podél útesu vede přes chrám až k nádvoří cestička, kde se opice rádi shlukují. Přes varování naše, varování,,ostrahy'' chrámu i přes hlášení z amplionu se část návštěvníků dostane do blízkosti opic. Jsem v čele a bez újmy. To Japonec za mnou už takové štěstí neměl. Pár sekund a je bez brejlí. Snažíme se vyměnit brýle za banán. Opice nechce. Brejle žvýká, mezitím co jí kamarádka opice krade banán a prchá. Nakonec prchá i opice s brejlema. Prcháme taky a na desátou opouštíme z parkoviště jižní oblast Bali.

06/04/2017

 

Poledne

 

Náš řidič Gusti s námi konzultuje navrhovanou trasu. Přidává Turtle island a my souhlasíme. Zábavná i poučná konverzace pokračuje a co nevidět stavíme u přístavu, který je vyhrazen plavbě na Turtle island jiným všemožným vodním aktivitám. Srandovní balijka (nechává si říkat Angelina Jolie) nám je všechny nabízí. Trvám jen na Turtle island a lepší ceně. Sleví z 950 000 IDR na 650 000 IDR se vším pro oba a tak si plácneme. Mladík s cígem nás bere na svou svižnou bárku a po nepovedeném krmení rybek nás vyhazuje na pláži u želvího ostrova. Tam se projdeme kolem želv, menších mladých i obrovských starých, pak kolem ptactva, plazstva a u piva naše půlhodinová návštěva končí.

06/04/2017 odpoledne

Po moři kilometr zpět a už zase jeepikem přes 8 km dlouhý most, Nusa Dua až k Bali zoo. Řidič nás vyhazuje před vchodem a jde se najíst (nejspíš). My jsme u vstupu ohromeni cenou za entrance (376 000 IDR). Rozhodujeme se, že na to kašleme. Vracíme se k autu, ale řidič nikde. Procházím sem tam, pak chvilku pozorujeme páření vysoké zvěře, než se za 20 minut řidič vrací. Vysvětlujeme, kde nastala chyba, směje se a navrhuje náhradní zastávky. V jednom z budoucích plánů byla i ochutnávka Kopi Luwak a tak vybíráme coffee farm. Cestou dáváme ještě oběd v rýžových polích (celkem drahý, ale dobrý a v krásném prostředí). V tropickém slejváku a po čekání, než přejde proces, zastavujeme u farmy. Dostáváme přednášku o zpracování cibetkové kávy a ochutnávku všech místních produktů. Výběr sedmi čajů a čtyř druhů káv je free. Kopi Luwak ochutnáváme za příplatek. Počítají s tím, že si po té výtečné ochutnávce určitě nějaký produkt zakoupíš. Stalo se, Janina kupuje 100g Kopi a 200g Lemon grass tea. To už před sebou máme Ubud a poslední zastávku, doprava houstne a po kličkované v 15:30 vystupujeme na parkovišti u Goa Gajah (Elephant cave). Vstup 15 000 vč. sarungu. Slyšíme češtinu a mizíme v jeskyni. Projdeme krásný areál a přesně v 16:00 už míříme k hotelu Green Field. No nádhera, říkám, že si to snad ani nezasloužíme, v duchu lowcost to určitě není, ale vzhledem k místním cenám to vlastně lowcost (pro nás Evropany) je. Bazén, procházka po okolí, výzvědy na motor bike rent, nákup chipsů, zábava u recepce a od 20 do 22 si už jen tak plníme povinnosti na terase před pokojem. Dobíjíme zařízení, přepočítávám rozpočet a otáčím stránku na další den. Po sprše, čaji a cígu ve 22:15 uléháme. Janina kouká na notebook a já po desinfekci deckou slivovice usínám jak špalek.

07/04/2017

 

dopoledne

 

Spánek byl rušený skřeky prozatím neidentifikovaných zvířat, ale budík v 7:38 byl i tak vyslyšen. Silný déšť na terásce nevěstil nic dobrého a tak jsme se v klidu rozkoukávali, než jsme vyšli na snídani. Dragon fruit, smažená vejce, crossiant - klasickej interkontinentál. Kolem 10 se začínalo vyčasovat, mizeli mraky a tak jsme se od alternativních plánů vrátili k těm původním. Před hotelem na ulici jsme u mladé balijky v kiosku zapůjčili skútr. Začala dost vyplašeně gestikulovat a obíhat motorku, když jsem jí sdělil, že je to můj first time. Krátká projížďka po dvoře jí uklidnila a tak jsme za 50.000,- rupií mohli vyrazit vstříc šílenostem na zdejších ulicích a vesnických silničkách. Nějak jsme se vymotali a po půl hodině zastavujeme na parkovišti u Gunung Kawi - chrámy starého skalního městečka. Při mírném zmatkování jsme zakoupili sarongy, abychom do chrámu mohli vstoupit. Schody dolů, obhlídka chrámů a pekelné schody nahoru. Za hodinu, zpocenej jak nikdy, sedlám mašinu a jedeme dál.

07/04/2017

 

poledne

 

Na křižovatce mírně panikařím, inu v řízení nejsem profík. Projíždíme vedlejšíma silnicema, uhýbám psům, bereme benzín z pet lahve. Po další půl hodince přijíždíme k rýžovým terasám v Tegalalang. X odstínů zelené, až oči přecházejí. Procházíme políčka, fotíme, potkáváme Slovenky z Kuty, platíme dětem příspěvek na školné. Pak se zastávkou na místňáckej redbull se už valíme směrem k Ubudu (vymyslel jsem říkanku - v Ubudu v Ubudu, tam si dlouho pobudu :-D . Doprava houstne, zábava roste, pak skoro přerůstá v paniku a po poslední křižovatce jsem rád, že můžu před hotelem ten pekelný stroj vrátit (video). Je něco kolem 15:30 a volíme volné odpoledne. Bazén, nějaký snack, schovka před dvojicí starších Češek, kniha a v 18:00 se odebíráme na pokoj trochu zkulturnit. Cestou na večerní program stavíme u Tour a rent budky s naší mladou balijkou, směje se, nabízí opětovné půjčení skútru. Odmítám, ale vyzvídám další možnosti aktivit. Nabídka po vyjednávání přijatelná a tak ji oznamuju, že se ještě uvidíme.

 

07/04/2017

 

večer

 

Procházíme uličkami na sever, chrámu Pura Padang Kerta, kde jak jsem zjistil je každý pátek o 7 PM vystoupení Kecak fire and trance dance. Včas zabíráme přední prostřední židle. Po západu slunce jsou vidět jen ohně na nádvoří chrámu, rozezní se bubny a magický zpěv postupně přicházejících hindů. Hodinové vystoupení je opravdu magické, těžko popsatelné a snad ho alespoň trošku přiblíží fotky a videa. (video). Ve 20:00 představení končí, rozdupáním ohnu a my se suneme kousek opodál. Pouliční rituály, obchůdky, restaurace. Sedáme si v Biah Biah warungu. Výborné rýžové víno a super výběr indonéských tapas nás zdrží asi na hodinu. Ve 20:00 jsme na hotelu, dopisuji stránku v perfektně řešené pracovně a po sprše umřu v posteli.

08/04/2017

 

Klasické ráno v 9:00. Pátý den jsem to prokouknul (na rozdíl od accuweather a jinejch předpovědníků). Je po bouřce, pod mrakem, tipuju, že kolem 11 to zase pálí (navzdory předpovědi, která zase ukazuje, že bude celý den pršet a že vlastně prší i teď - i když neprší). Podezřívám je, že to pro zdejší region prostě jen tak střílí od voka. Odcházíme snídat, dneska vejce na míchačku, slanina a párky + melounový džus. Rovnou z lobby pokračujeme podél hlavní třídy asi 300metrů a stáčíme se doleva. Rovnou dlouhou uličkou směrem z města kolem půl 11 přicházíme k bráně obsypané sochami opic, k bráně do opičího lesa. Kupujeme ticket za 50.000,- a první štace jdeme podle mapky. Opičky skotačí v lese, na cestě, kolem stánků s banány, prostě je to jejich les, jsou všude (ptal jsem se pak jednoho z týmu strážců a říkal, že je tu á tlup, tedy zhruba 600-700 makaků). Dlouhé schodiště s mostem až k hlavnímu chrámu, velké sochy, stromy, potok, dřevěné chodníčky a lávky - je to tu fajn. Někde je větší shromáždění turistů, ale jsou i části, kde je naprostá samota. Jen ty a opice.

Opice jsou - jak už víme - zlodějky. Nejdříve mi jedna krade, ku pobavení okolí, petku s vodou, zručně ji otevře, vylije a vypije. O kus dál v jiné části lesa nám zase jiná šátrá v taškách... normálně skočí na hlavu, kousek sešplhá a už otevírá zip. Jinde se zase opičáci baví skákáním do jezírka, rvou se a křičí. Na finálním stanovišti po půl 1 mají zrovna čas oběda. Strážce s pytlem banánů mě prosí o asistenci, co by ne. Sotva vyndáme první trs v tu ránu je kolem nás asi 100 opic a opiček včetně alfa samce - šéfa tlupy. Pokud nejí on, nejí nikdo. Má respekt a jakmile se ho pokusí někdo nenápadně obejít, tak je řevu, že to musí slyšet až v centru Ubudu. Rozhazujeme banány (vždy první šéfovi) až je pytel prázdný a druhou branou pak z Monkey Forest odcházíme. Srandovní 3 hodinky s makaky (cigoši mezi opicemi - to nemyslím jakkoliv zle). (video)

 

08/04/2017 odpoledne

 

Kolem fotbalového hřiště procházíme kolem různých uměleckých dílen (v jedné si zakupuji krásnou zaprášenou dřevěnou ručně vyřezávanou lebku zdobenou starými balijskými symboly - za 80kč!), servisů a obchůdků až k uličce restaurací (v jedné mají Primátora Premium za 99,-IDR!), warungů a stánků (zase neodolávám a dávám si to co místní (myslím, že se to jmenovalo Sanor Batagor) za dvaciáše. Bramabor, vařené vejce, kousky ovařeného vepřového, taštičky plněné mletým, nějaká zelenina a přelité arašídovou omáčkou s čili - neuvěřitelně lahodná a zasycující záležitost.

Delší procházkou jižním Ubudem, nasáváme tu atmosféru tady. Blížíme se "dom" a tak se ještě občerstvuje Janina, kupuje suši a mladý kokos. S posledními kroky kolem půl 4 začínají padat kapky. Víc a víc. Tak přeci jen. Průtrž trvala až do teď. Je 19:00, po knize, relaxu, indonéských instanudlích a sbalení menšího z batohů si půjdu zkusit zdřímnout. Po půl noci chci na tour de Batur... (více na další straně)

09/04/2017

 

Dobrodružný den začal hned dobrodružnou nocí. Vstávám v 1:37, abych stihl být po kafi a dobalení na recepci ve 2:15, kde má být můj domluvený pick up. Přesně ve 2:15 se taky objevuje minibusík a vylejzá balijčan typicky s úsměvem od ucha k uchu. Zdravím ho a ptám se, jestli na Mount Batur. Přitakává. Divím se, že v autě nikdo není a ptám se, jestli jedu alone. Odpovídá, že v klidu, tam prej bude lidí. Budiž. Pár zdvořilostních dotazů, odkud jsi, jak dlouho na Bali, co máš v plánu, kecáme. Projedeme celý Ubud a já furt v autě sám. To už mám silné tušení, že je něco špatně, ale teď už je to asi stejně jedno. Nočními stezkami a silnicemi přijíždíme v 3:15 na velké skoro plné parkoviště se stanovištěm správy sopky a základnou průvodců. Pár obchůdků a skupiny lidí s pohorkami a baterkami na hlavě nebo v ruce. Zastavujeme a týpek mi ukazuje boudu, kde si mám zaplatit guida a že tu na mě počká. "Cože?? Já mám, ale všechno už zaplacené...", já ne něj. "Cože?!", zase on na mě. Vytahuju papír od "tour kočky" z před našeho ubudského ubytování. Vytahuje telefon s smskou a ukazuje mi ho. Green Field Hotel, bla bla, 9.4., bla bla, mr. Gorenski, bla bla... Říkám, že všechno sedí až na toho Gorenskiho - to nejsem já. Chytá se za hlavu a následuje divoké pobíhání po parkovišti, volání všude možně, tam a zpátky. Pak mi vysvětluje, kde že došlo k chybě. No to jsem pochopil. Byl soukromej transfer pro jiného člověka... Přemýšlím, jestli se vydám na vlastní pěst, ale nakonec si říkám, že ho v tom nenechám. Po půl hodině a 3-4 cigárech se mu dovolá řidič, kterej na mě dlouho marně čekal i s ostatními členy grupy. Prej naložil mr.Gorenskiho a jsou na cestě. Týpkovi se strašně ulevuje, zase se mu rozjasní tvář, plácá mě po zádech a omlouvá se. Tož v pohodě. Někdy v 4:00 doráží tedy skupina z mé výpravy. Dvě guidky (Ari a druhé jméno nevím) provedou zrychlenej brífing, kdo baterku nemá, tak ji fasuje, stejně tak vodu, banán, vajíčko a kousek nějaké bábovky. Konečně, jako poslední, vyrážíme na kopec, který osvětluje jen měsíc a hodně v dálce špalírek baterek táhnoucí se od poloviny skoro až k vrcholu. Musíme máknout. Dvou kilometrový pochod k prvnímu breakpointu se přiměřeně zvedá a náročnost trošičku stoupá. Docházíme pár dalších skupin - dobré znamení. Jen si tak lokneme vody a vyrážíme na tu horší polovinu cesty. To už je co dělat. Sem tam se někdo ukopne o kámen nebo zavrávorá na cestě. Už hezkých pár set metrů potkáváme i odpadlíky. Asi v 5:30 přilézáme na Sunrise point, stanoviště pod vrcholkem, kde dobrovolně zůstává většina ze všech skupin, které vyráželi mezi 3-4 hodinou na horu.Naše skupina má tvrdé jádro a veselou sportovní balijku Ari v čele. Úspěšně nás hecuje a tak vyrážíme k vrcholu skoro všichni. Jen 2 Dánky zůstávají zde. Ty poslední stovky metrů k vrcholu už jsou docela hard. Zhruba 1500-1717m.n.m na vrchol vulkánu Batur se leze skoro kolmo přes ostrá balvany ztvrdlé lávy prosypané kluzkým černým pískem sopečného původu. Jako máme asi 15 minut do hlavního představení, kterým je východ slunce. Tak tak se stíháme posadit mezi další nadšence co to na Sunrise pointu nevzdali a vyšplhali až na vrchol. Dalšími diváky je tlupa makaků. Ti musí bejt taky všude. Jelikož z předchozích dní už s nimi máme zkušenosti, tak je naše dnešní soužití při východu slunce velice harmonické. Lezou pře nás i mezi námi, když začnou paprsky osvětlovat protější, taky aktivní a ještě větší, posvátnou sopku Gunung Agung. Foťáky, kamery, drony… ta cca stovka lidí na vrcholu pobíhá sem a tam. Neví kam s očima a přístrojema dřív. Do kráteru, na opice, na slunce, na blyštivé jezero? Do toho i leckdo vaří fasované vajíčko v páře v jedné z mnoha puklin. Celé to představení trvá asi hodinku. (video).

 

Slunce už je vysoko, je 7, hromada lidí už jde směrem dolů. Naše parta se postupně stmeluje kolem Ari. Probíráme zážitky a seznamujeme se. První se představuje mladej anglán, je už 4 měsíce na cestě po Asii, většinou kalí a už má prázdné kreditky. Další je nabušenej amík s kšiltovkou UFC, do půl těla s gopro na hrudi. Třetí, taky anglán, ale o něco starší, sportovně oděn v triku World Run. Prej někde tady skončila jeho část štafety a tak tu zůstal. Pak ještě 3 mladí fajn Slováci a samozřejmě já. A Ari. Ari je taková pološílená, prý spí 4 hodiny denně a šest dní v týdnu si přivydělává před prací tím, že vodí lidi na sopku. Už 5 let. Jelikož je neděle (do své hlavní práce dnes nejde) a poslední jsme vyšli, můžeme se zdržet a klidně i poslední přijít. Ari tedy navrhuje horší, delší ale nepoměrně krásnější trasu sestupu. Okolo kráteru. Souhlasíme, jak jinak. Všichni komplet zpocení, ale s úsměvem (až na mladšího anglána) vyrážíme. Dostáváme cestou necestou kromě parádních výhledů i cenné informace o předešlých erupcích, o horninách apod. Je to zábavné. Občas se kloužeme, občas lezeme, občas jdeme, leckde pauzírujeme. Ve zhruba 9:00 míjíme Sunrise point na protější straně kráteru a Ari nám předvádí kouzlo zdejší ozvěny. Huu huuuu. Kromě echa svého křiku dostává i odpověď od své kolegyně guidky, která zůstala s dvojicí Dánek. Že prej, kde jsme, že tam na nás čekají. A sakra, zase nějaký komunikační šum. Chvíli na sebe hulákají postup, a to ten, že se sejdeme na místě kousek od nich. Ok. Bod srazu je akorát ve výšce mraků, přioblékáme se. Kouříme (já a anglán), občerstvujeme se a pak už konečně kompletní špacírujeme ty 3-4km dolů z vulkánu. V 10 jsme u auta, řidič se baví na můj účet (dělá, že neví, jestli mě může vzít zpět, když mě prý nepřivez ;-) . No naloží nás všechny, hladoví a unavení, už se těšíme do svých příbytků v Ubudu. Cestou ještě stavíme na coffee farmě, pro mě už nic neznámého, ochutnávám jen coco coffee a jdu zpět do auta kde zůstal chrápat angličánek. Po 15 ti minutách doráží všichni ostatní (poctivě si koupili taky nějaký ten čaj a kopi). V autě usíná tak půlka posádky. V půl 12 vyhazuje řidič jako jednoho z posledních i mě před naším greenem. Loučíme se, děkuju a jdu na pokoj. Chodidla jak uhel (pro dnešek jsem náčelník černá tlapa), všechno zpocený, přístroje zaplácaný fotkama, tělo bolavé... ale co je důležitější - hlava vyčištěná a nové zkušenosti na kontě. Až na tu moji neslavnou angličtinu to byl very najs trip.

09/04/2017

 

odpoledne

 

Je jedna, scházíme se s Janinou a jdeme na oběd do oblíbeného warungu. Dáváme nasi goreng ayam a tasting platter. Dobrota za dobrotou. Až kolem půl třetí dopíjím pivo, začíná slejvák. Tak paráda, pro dnešek má stejně dost. Vybaluji, sprchuji. Máme chuť na sladké. Recepce i s kuchyní je zaplavená od prudkého deště, personál v plné polní po koníky v rozbahněné vodě ze zahradních jezírek. Takže do krámu pro nanuka a chipsy. Při hostině si pouštíme film o Mount Everestu. Jsem nabuzen tím nočním výstupem a tak hned po filmu hledám info :-o (mimo fyzické a psychické odolnosti se ale požaduje také cca roční příprava, 2 měsíce času na expedici a zhruba 50.000,- USD -.. no zatím to odkládám ) EDIT: potom jsem našel i jiné informace, do Base Campu není potřeba až zas tolik schopností, času a ani peněz. Měsíc a cca 50K Kč. Jde do toho někdo se mnou?

V 19 dosušujeme věci (v 90 ti % vlhkosti to jde dost blbě), čaj, balení, nabíjení. Já dopisuji tuhle stať - dneska fakt dlouhou co? A jdeme na kutě. Zejtra jedem na sever.

10/04/2017

 

ráno

 

Ráno je sbaleno, po snídani můžeme odčeknout a rozloučit se s fantastickým Green Fieldem a jeho báječným personálem. Gusti už na nás čeká u svého auťáku před recepcí. Ještě si běžím zařídit jízdenku na zítřejší bus na letiště. Tour bouda je zavřená - smůla. Vyrážíme hore. Hodinovou jízdou vesničkami, polemi a serpentýnami v horkém dni nás zastavuje až městečko Bedugul ležící při jezeru, na jehož břehu se nachází nejmalebnější z balijských chrámů - Pura Ulun Danu Bratan. Vstupné je za 50K. Procházíme krásnou branou, pak udržovaným parkem, kolem dopoledních modliteb až k samotnému nádvoří posvátného chrámu. Hladina jezera odráží nevelký do detailu promyšlený a vystavěný komplex několika staveb. Kocháme se a obcházíme po březích kolem dalších součástí stavení. Venku pak doplňujeme cukr místním nápojem s býky a zjišťujeme ceny několika pěkných věciček.

10/04/2017

 

poledne a odpoledne

 

V půl 11 nás Gusti nabírá do auta a přes hory, doly, výhledy a pohledy ukrajujeme kilometry nevyzpytatelných cest. Dál jsem chtěl vidět vodopád Git Git. Byl jsem přemluven na menší, ale prý rozhodně klidnější (turistů prostý) vodopád Munduk. Je sice dál, ale prý máme čas. Gusti nám za půl hodiny zastavuje, ukazuje nám cestičku do džungle a s pár jeho vtípky ho opouštíme. Ona cestička džunglí kolem dvou chatrčí s warungem je kilometr dlouhá. Je zakončená dírou v porostu a za ním už čeká osvěžující poprašek z 30 metrů vysokého vodopádu. Opravdu krásný a privátní vodopád. Tak se smočíme, zapózujeme do objektivů a po 20 ti minutách podnikáme výšlap zpět k silnici.Teď nás čeká posledních asi 40km do Loviny. Lovina je ospalé severní městečko soustřeďující se na turisty důchodového věku a výletníky toužící po černých plážích nebo pozorování delfínů. Přijíždíme asi v půl 2, zatáhlo se a ihned začalo lejt. Jelikož máme hlad, využíváme onu obvyklou hodinu deště na bufet lunch a kafe. Přežíráme se a s dopíjením kávy jako na zavolanou déšť ustává a objevuje se slunce. Platíme a rovnou přes zahradu valíme na pláž. Na první pohled je opravdu jakože černá. Na druhý, bližší pohled je spíš taková šedá (písek je promíchán se sopečným prachem) a je úplně prázdná. Tak si jen tak omočíme nohy a děláme kratší procházku, V půl 4 jsme u auta. Nabádám Gustiho, ať nás ještě někam zaveze, ale bohužel nemá čas, že na něj čeká v 18:00 klient v Kutě. Nabízí protislužbou páteční (náš poslední den) možnost vidět kohoutí zápasy (budeme-li mít štěstí) a odvoz na letiště. Všichni 3 jsme s návrhem spokojeni.

Vydáváme se tedy na cestu zpět. Je 2 hodiny dlouhá, zastavujeme jen na nákup, a abychom nechali projít ceremony, jinak se řítíme hlava nehlava křivolakou cestou jižně. Předjíždíme všude kde je to jen trochu možné. Indonésané jsou opravdu majstři v řízení, ale kde je přecpáno tam ani ty nejlepší řidičské schopnosti nepomůžou. O tom se přesvědčujeme v Ubudu. V 17:00 je tu trafik asi nejsilnější. Opravdu šílenost. Na každé křižovatce je zácpa. Malé uličky nejsou stavěné na ty proudy aut, motorek a sem tam nějakého busu nebo mikrobusu. Po půl hodině se protlačíme touto vřavou a stavíme za týpkem, co na skútru veze snad všechen stavební materiál na menší rodinný domek. Vybíhám si konečně zkusit koupit tu zítřejší jízdenku na airport. V 10:30 je už plno, v 9:00 mě nevezmou, páč jsem sám. Ať to prej zkusím v Paramě. Přebíhám a míjím další takovou boudu s transport servisem. Tam už se poštěstí a tak mám za 60k domluvený odvoz Ubud - Kuta v 9:30. Dobrý. Teď už se teda můžeme přesunout do cílové stanice dnešního dne. Tím je Suarti Botique Village. Tady zůstane Janina do konce pobytu v pěkné chatce uprostřed resortu s dřevěnými chodníčky nad jezírky s nespočtem žab. Já si tu jen nechám kufr, jednu noc na tajňačku přespím a ráno vyrazím po svých. Snad to proběhne hladce a hlavní mise výpravy bude úspěšná i prospěšná. Dobrou noc, komáři tu asi budou štípat celou noc.

11/04/2017

Spalo se krásně v chatě za zvuků džungle, na parádní matraci. Ale přeci jen jsem tu byl na černo a tak jsem musel ráno tiše zmizet. Bus byl domluven na 9-9:30. Malý minibus přijel v 9:45. Jako poslední jsem obsadil místo a vyrazili jsme směrem na jih. Byl pařák, sem tam zácpy. Za půl hodiny jsme projížděli hlavním městem Denpasar. Křižovatky zvětšily, budovy zmodernizovaly. Opět jsem s úžasem pozoroval, co všechno nebo kolik lidí je možné na skútru přepravit. Další hodinu jsme se protahovali dopoledním trafikem se dvěma zastávkami. Další zastávkou v půl 12 bylo až letiště. Na mezinárodním terminálu vystoupili všichni kromě mě, já potřeboval domestic. Měl jsem čas a tak jsem se prošel před letištěm a pak se začetl do knihy. V 12:30 pustili check-in, jeden bágl jsem hodil na pás k odbavení, druhej jsem si nesl na zádech. Let z 14:00 byl posunut na 14:45. Prošel jsem si terminál, krámečky, snědl banán, zakouřil si ve smoking aree s výhledem na oceán a pak zas přečetl kus knížky. Nakonec jsme se úspěšně nakvartýrovali do letadélka a v 15:15 jsme odstartovali. Při hodinovém letu jsem posvačil chipsy a pozoroval nespočet těch zelených indonéských ostrovů a ostrůvků.

11/04/2017

 

večer

 

V 17:00 opouštím letištní halu, transfer odmítám a pokouším se najít cestu k hostelu po svých. Procházím rozbitými silničkami, kolem rozpadajících se chatrčí a malé mešity. Cesta se klikatí a leckde rozdvojuje. Kolem pobíhají holčičky v šátcích, drandí kluci na motorkách (občas mi některý nabídne se svezením), pobíhá tu domácí zvěř - hlavně kozy. Je znát, že jsem opustil hinduistické Bali a dorazil na muslimský Flores. Chvilku se mi hlavou honí zvláštní vystrašené myšlenky vyvolané současnou protimuslimskou náladou v Evropě, naštěstí mi zdravý rozum brzy vrací, strachu se zbavuji a vesele si vykračuji pěšinou. Jeden fajn starousedlík mi prodává kolu. Několik dalších pár stovek metrů a odbočení mě úspěšně přivádí k výhledu na přístav a cedulce Ciao Hostel. Vyšlapuji poslední metry. Na recepci ze mě leje a domlouvám se s Alexem (poindonézštěnej cizinec) podmínky noclehu. Poprvé jsem zkusil říct, že jsem from Czechia. Nevěděl. Na Bohemia už reagoval. Skvělé! Místo Čeko už budu ve světě říkat jen Bohemia :-) Je 6. Házím bágly na horní patro postele v jednom z pokojů a jdu si na horní teresu vychutnat pivko k zapadajícímu slunci. Teď je 7, na recepci na fatboyi a dopisuji tyhle řádky...

Dnešek byl z jistého pohledu nevýznamný až zabitý, z jiného pohledu byl ale velmi důležitý a plný nových zkušeností. Z pohodového cestování a na mé poměry luxusního ubytování jsem skočil do pravého osamoceného dobrodružství, které začíná na jiném ostrově v nejlevnějším hostelu. Lowcost a samota mě baví a čas od času si ji opravdu potřebuji užít na plno. S prázdným žaludkem (dnešní menu - banán, chipsy i pivko už jsem určitě dávno strávil) půjdu chrápat. Chci vstát v 6 a vypravit se do přístavu. Pak se nalodím na bárku, které popluje k ostrovům, kde další dobrodružství už čeká.

 

12/04/2017

 

ráno

 

Po noci na palandě mě v 6:08 vzbudil budík. Den jsem zahájil očistou a ice kafem s cígem. Rezervoval jsem si ještě jednu noc z 13. na 14. a opustil jsem hostel. První zvolená cesta nebyla správná, ale aspoň jsem si našel dračí hůl! Vrátil jsem se a druhou cestou jsem pokračoval k hlavní silnici, která mě už do přístavu dovedla. I kdybych šel poslepu, určitě bych k rybímu trhu došel. Ouu, to má grády. Na betonu, na chodníčkách i na dlouhých stolech se válí vše možné ryby a rybky. Jsou jich tuny - čerstvé i sušené. Procházím dál přístavem a zpustlými uličkami v okolí a pak dělám menší nákup. V 7:30 je čas se mrknout po lodi na komodské ostrovy. Nacházím Salacii, která vyplouvá v 8:00 na dvoudenní trip. Postupně se přidává starší rakušan s dcerou, Australan v mém věku a mladší brit Nick s kytárkou. Na poslední chvíli doběhli 3 holky z USA. V 8 jsme asi dostačující počet, průměrný věk 30, všichni fajn. Posádku tvoří čtyři Floresané, taky fajn. Anglicky mluví jen jeden, což mě je samozřejmě jedno a nakonec si rozumím právě s nimi a hodně času plavby trávím u nich na zádi v prazvláštních rozhovorech :-D

Po 8 se odstrkáváme od mola na naší pirátské bárce, kterou kapitánuje Jack Sparow, dostáváme plechovky s vodou (které si průběžně stále doplňujeme), čaj nebo kafe a nějaké bábovky. Taky dostáváme instrukce a program. Zapínáme motory a opouštíme přístav. Seznamujeme se, lenošíme a v půl 11 je první zastávka na Kanawa island. Kotvíme nedaleko pevniny, fasujeme šnorchlovací výbavu a postupně se potápí za poznáním jedněch z nejkrásnějších korálových útesů světa. Všichni si šnorchlujeme svým směrem. Moc hezké úvodní minuty pozorování všech možných barev ryb a korálů mi přerušuje hlubinná propast na konci útesu, kde vodu čeří všem známá silueta s ostrou zadní ploutví. Šmarjá žralok! Tak tak si ho prohlédnu a než se stačím vzpamatovat, tak mizí v temných vodách. Já radši mizím víc na mělčinu. Hodinovou šnorchlovačku si všichni užíváme. Jeden po druhém se všichni vyhupujeme zpět na palubu, usedáme a uleháme na přídi. Po chvilce odcházím na cígo ke klukům na záď, kde zrovna připravují oběd, dost se u toho pobavíme. Ale výsledek je výtečný. Kuřátko, rýže, zelenina, meloun... vše spláchnuté pivkem. Zvedáme kotvy a motor jede na max, slunce stejně tak. 6 z 8 členů usíná. Jen Nick si brnká na ukulele a já jdu na kafe. Po 14:00 připlouváme k ostrůvku s chatrčemi. Je nám vysvětleno oč se jedná. Je to soukromí ostrůvek s diving campem a takovou základnou pro pár lodí. Také je to naše dnešní nocležiště. Paráda! Nejdřív tu jen odevzdáváme bágly výměnou za instuktora scuba divingu. Kolem ostrova ve tvaru želvy se posunujeme o námořní míli dál. Někdo šnorchluje, pár z nás se potápí. Já šnorchluji 15 minut, pozoruji prazvláštní útvary a zase odlišné ryby a mořské hady. Pak si pluji odpočinout. Ze zadního přídavného člunu na mě mává ráznej, ale nejvtipnější týpek z posádky. Něco ukazuje a tak připlavu k němu. Bere mě na loďku a pak mi tak nějak vysvětluje, co tu chystá. Hledá humry k večeři. To je akce pro mě. Bereme masky a přes okraj lodi hledáme pod hladinou. Pak zase o pár metrů dál. Dno je velmi živé, ale lobster nikde. Děláme to asi dalších 20 minut. "No lobster" je moje hláška, když to balíme zpět k hlavní lodi, týpek se tomu nepřestává smát a opakuje "no lobster, no lobster" (EDIT: během těch 2 dnů ji slyším asi 50x, vždycky následuje záchvat smíchu posádky). Nenašli jsme ho, ale prej to nevadí, v kempu nám k večeři určitě něco nalovili. Až všichni opět vylezou z vody, můžeme vyrazit k onomu pirátskému campu. Lodička postupně vozí skupinky ke břehu. S "no lobstrem" si dávám páku o to, kdo pojede v dalším člunu. Pravou vyhraju a levou dostávám na prdel. Pouští mě.

12/04/2017 večer

V půl 6 jsme všichni na ostrůvku a dostáváme přidělené chajdy k uložení věcí. Camp je to úplně úchvatný. Otevřené dřevěné bungalovy s postelí a moskytiérou, chodníčky dlážděné mušlemi, kadibudka z bambusu atd. atd. Vodu jedou přes filtry, elektřinu solární. Sprchuju se a zabydluji ve své chatrči. Po 6 odcházíme celá banda na vrchol ostrova pozorovat západ slunce. Nejsme tu sami, je tu ještě jedna parta potápěčů (3 z nich jedou s námi zítra zpět). Společně pozorujeme kouzelnej západ nad Komodem a po setmění se přesouváme do pirátského baru. Na večeři. Hladoví jsme jako vlci, mlaskáme jak koně. Po večeři se ve tmě rozcházíme všemi směry. Někdo na pláž, někdo k útesu, někdo do chýše. Chvilku ještě pozoruji 5ti bilionovou noční hvězdnou oblohu než mě kolem 9 kosí únava jdu si lehnout. Ááá! Na zádech to nepůjde. To ten lobster, teď mám záda jako on, když ho připravují. Rudorůžové, v jednom ohni. Pokouším se usnout na břiše. Taky to štípe. Jdu si namočit tričko a pod tímto studeným obkladem naštěstí i nakonec usínám. Budím se jen o půlnoci, stříkám se proti komárům, obnovuji obklad, dávám cígo a dobrou noc pirátskému ostrovu.

13/04/2017

Záda mi přes noc naštěstí neshořela, ale transformace v lobstra je znatelná, ještě chvilku a jsem uvařenej. Před sedmou se schází obě posádky obou lodí v pirátském pubu na snídani. Bali kopi s nějakými mňamkami. Potom si procházím útesy, pláž a pozoruji moře, kde se v dáli občas něco pleskne o hladinu. Kolem 8 postupně opouštíme ostrůvek na menším člunu (chvilku trápím posádku s tím, že prostě nikam nejedu, že tu v tom ráji zůstanu). Na naši loď se přidali už zmíněni 3 mladí dajveři ze švajcu. Nálada je skvělé a tak vyplouváme plní očekávání dnešního dne v NP Komodo. Po hodince dostáváme výzvu ke šnorchlování v lokalitě Mawan islandu. Celej žhavej si jdu nainstalovat výbavu a ihned na to skáču do vody. Loď se ale rozjíždí, ostatní mě zbystří a trošku zmateně gestikulují. Jó aha, tady ještě ne - jen jsme se měli připravit. Vyzvedává mě na přídavném člunu kamarád "no lobster", opět z toho má náramnou zábavu a plácá mě do zad. Dováží mě k tomu pravému místu na snorkeling. Tam už vyskakují z velké lodě i všichni ostatní. Gratulují mi k nebojácnosti vrhnout se sám do neznámých vod, mávám rukou jako že to nic ;-) Než jsou všichni připraveni, lovím pár odpadků. Pod guidským dohledem se tedy už konečně začíná šnorchlovat. Do hlubin, skoro kolmo se svažující útes, je opět ještě o něco krásnější než lokality předtím. Vodotrysk barev, ryb a útvarů si vychutnáváme nějakých půl hodiny. O pár minut pozdějš už opět zapínáme lodní šroub a posouváme se dále od břehů. Neokoukatelné výhledy na indonéské zelené ostrůvky topící se v světle modrých vodách a azurovém nebi přeruší až zvolání "turtl!". Obrovská v klidu kolem se plavící želva je předzvěstí dalšího vodního tvorstva. O pár metrů dál se tak i děje. Vykukují ploutve a plácá se to všude kolem. Lucky group and lucky day! Manta point je dnes plný! Hledáme nejlepší místo na zastavení kocábky a následně vyskakujeme přímo mezi skupinku mant obrovských. První ponory a hned jsme všichni absolutně u vytržení. Já se málem utopím, když kolem mě poprvé proplachtí ten obrovský hlubinný batman. Je úplně na dosah. Velká otevřená huba, kterou nasává plankton, metrové žábry, dlouhá a široká "křídla" a úzký pružný ocas. Maj god, nádherné stvoření. Vynořuji se, abych nabral vzduch a vykuckávám slanou vodu. Různě se pak rozprostíráme na hladině i pod ní. Manty se na tomto čtverečním kilometru míhají sem a tam. Chvíli na hladině nade mnou, chvíli jen tak na boku či pode mnou. Ty úžasné pocity, když se z hlubin z ničeho nic ladně vykreslí křivky manty, které se přibližuje přibližuje a pak se lehce vyhne, aby tě obeplula. Nebo když tě najednou přikryje stín této krásky... několikrát se to opakuje. Mám pár fotek a videí (video) (mezi kterými jsem dost zmateně v návalu extáze přepínal, navíc jedno naprosto skvělé mi slíbil zaslat švýcar - tak snad). Jsem nadšenej a už si to dobrodružství jen užívám. Z vody se mi nechce. Ani ostatním, ale musíme plout dál. Při posledním ponoru směrem k lodi ještě spatřím mantí mládě a tak mu zamávám a mantami se loučím.

14:00 je čas na coca colu a oběd (delikatesa - smažené nudle se zeleninou, vajíčkem a jakým si rybím masem - švýcar vtipkuje, že to je manta flash). Plavíme se dalších půl hodiny, vyprávíme si zážitky s mantami a tu spatříme další z komodských krás - Pink beach. Pomáhám posádce s kotvením na pláži a seskakuji přes příď do písku, jehož bílá zrníčka promíchala zrníčka červená z rozmělněných korálů, což z odstupu tvoří růžovou pláž. Někdo jde ještě šnorchlovat, někdo se potápět. Někdo relaxuje na lodi nebo si tak fotí po okolí. Já s "no lobsterem" přivazujeme lana na ostrůvkové pláži a pak mi staví ženskou z písku. :-o Procházím se ostrůvkem, který pokrývají vybělené kousky mrtvých korálů, větší či menší škeble a mušle. Objevuju jednu mega velkou a nesu ji k lodi. Každej se s ní blejskneme. Pak si tak hraju, nabírám suvenýry a po koupeli se přidávám ke šnorchlujícím, ale už je zase čas vyrazit dál. Ok.

Kolem 16:00 proplouváme záliv ostrova Rinca a kotvíme v Loh Buaya (zátoka krokodýlů). Prvními vítači na molu jsou makaci, dalšími jsou jeleni a po chodníčku dál velké sochy hlavních obyvatel - varanů komodských! Chodníčkem se dál přibližujeme k rangerské stanici národního parku. Platíme permit (260.000,- IDR) a dostáváme přidělené 2 rangery. Pamatuji si jméno jen jednoho - Fidel Castro :-) Dostáváme instrukce a Castro group odchází na medium trek. Už pod boudou, za stanicí, kde rangeři nocují se válí první drak. Vypadá líně, ale čím je člověk blíž, tím větší respekt vzbuzuje. Jdeme pod strom do stínu k dalšímu. Tahle obluda se hýbe a vyplazuje jazyk. Střídavě nás ranger s holí usměrňuje a Fidel nás fotí. Posouváme se hlouběji, když dostáváme pokyn stop. Za námi se totiž jeden drak "rozběhl". Tak jako valí se asi 15km k hodině, ale při jeho váze a délce je ten pohyb impozantní a vyplatí se ztuhnout. Asi každej stojí jako zařazanej a jen točí video (video) právě kolem proběhnuvšího nadplaza. Kolem potůčku opodál si hraje parta makaků, pase se tu pár divočáků a symbiozu doplňuje drak číslo 4. Asi nemá hlad, ani náladu, tak ho necháváme a odcházíme dál. Čeká nás skupinka mazlících se jedinců. Ukazujou nám, co umí. Velká tlamy, dlouhé jazyky, švihání ocasy i zvracení nestrávených částí mršin. Jejda. Kolem varaního hnízda se brodíme porostem a přes zatravněný vršek se šplháme na vyhlídku na ostrovy. Ten spalující žár nám dovoluje sledovat prehistorické panorama jen několik minut a raději se vracíme zpět do nížin do stínu pralesa. Za hodinu tak tento trek opravdovou divočinou končí. Na stanici zdravíme posledního válícího se dinosaura, osvěžujeme se pivkem, dojdeme k lodi a v půl 6 zvedáme kotvy.

Poslední zastávkou je mangrový ostrůvek, ze kterého každé stmívání odlétají tisíce kaloňů za potravou na Flores. Nádherné představení za západu slunce finišuje tento parádní den. (video) Ještě dostáváme smažené banány, kapitán na zádi se koupe (zřejmě na lodi bydlí) a pak už vyplouváme do cíle. Cíl je stejný jako start, tedy Labuan Bajo. Hodinová noční plavba za svitu hvězd končí v 19:30. Nadšení se všichni loučíme, vyrovnáváme outraty a dělíme se do přistavených vozidel či mizíme ve stánkách pulzujícího přístavu opět provoněným rybinou - tentokrát pečenou. Jedna z drncajících dodávek mě dopravuje na hostel. Ten samý pokoj, ta samá postel co předevčírem. Studená sprcha, lasaně k večeři, rychlé zčeknutí zpráv, emailu atd. V 10 jsem rád, že jsem rád a tvrdě usínám.

14/04/2017

Budím se sám od sebe v 7:00 a nějaké drobné. Zbalím si ranec a přes restroom rovnou do patra na ajskafíčko nad přístavem. Něco si šmrdlám na telefonu a pak odcházím k recepci čekat na shutlle bus. V 8 nasedám společně s Italem z pokoje. Letí dokonce stejným spojem na Bali a tak cestu, procházky na letišti i čekání na půl hodiny zpožděný let absolvujeme spolu. Vyměňujeme si rady a ukazujeme fotky. V 10 přeci jen přichází hlášení k nastoupení do vrtuláku Wings Air. Větší lowcost jsem ještě neletěl, ale těch 55 minut do cílové destinace člověk ani nic moc nepotřebuje. V letadle si tedy tak úřaduji a za hlasitého drnčení motoru dosedáme o hodinu pozdějc na Bali. Při čekání na zavazadla s Italem domlouváme šérovanej odvoz. Na prvních 600tis. ani nereagujeme. Postupně se nabídkama proplejtáme dál od haly až k nižším nabídkám před ní. Míň než 250.000 se nedostáváme a asi to ani nejde, takže to bereme. Ital jede jen do Kuty, platí menší poměrnou část, já pokračuji další hodinu do Ubudu. Čtu si knížku a zápisky a v půl 2 stavíme před resortem, kde zůstala Janina. Mladý taxikář zápaďáckého vzezření řídil až nezvykle opatrně, vyžádal si platbu, pokynul a odjel. Pánbůh s mladou balijskou, generací, pomyslel jsem si, když odjížděl. Chtějí se nám přiblížit a vůbec neví, co je čeká, jen ať raději zůstanou u svých tradic, bezprostřednosti a lehké formy punku - bude jim tak líp.

Janinu nacházím u bazénu, vyprávíme si zážitky oněch 4 dní (já hlavně ty zvířecí a vandrácké, ona ty sloní a lidské). Říká mi i dost nepříjemnou zprávu. Při vybírání bankomatu ji někdo nejspíš oskenoval kartu a z účtu následně po 15 ti menších sumách vyčerpal cca 23tis až do nuly. Vše je prozatím v blokaci a banka telefonicky přislíbila, že reklamaci vyřeší a peníze se na účet vrátí. Aspoň že tak. (Pozor na to. Před cestou jsem o tom už četl, že se to stát může. Radím tedy vybírat v ATM v centru města nejlépe v rámci budovy banky). No nic. Odhazuji věci do bungalovu a ve 3 sedáme na hotelový svoz směrem do centra Ubudu. Prokleštíme se typickou odpolední dopravní špičkou a před 4 jsme na místě. Letmo probíháme trhy, ať se co nejdříve najíme. U fotbalového hřiště bereme za vděk hospůdkou s Baksmi goreng a Seafood něco. Zapíjíme to domácím ice tea, platíme a odcházíme. Teď, cestou zpátky, trhy už bereme zodpovědně. Množství různých cetek i ohromných až uměleckých předmětů a zboží. Já pobíhám, ukecávám, pobíhám a ukecávám. Na konec zakupuji všechny 4 předměty, které jsem chtěl za 400.000,-IDR. (Každej kolem 100tis - původní cena vždy minimálně dvojnásobná. U lapače snů je to dokonce rozdíl nějakých 70 ti procent, až jsem manžela šéfové stánku rozesmál, jak bravurně jsem cenu vyjednal. No z 350tis na 104 - nekup to. Prej jsem dobrej obchodník. Já vím :P . Máme všechno nakoupené. Na druhém konci trhu mi chce ještě borec vnutit nové žabky a ukazuje na utržené poutko a ošlapané hrany těch mých, s díky ho odmítám. Mé žabky cestovatelky jsou pro mě posvátné. V posledním stánku u silnice, po ochutnávce, za poslední drobné u babičky kupujeme něco ovoce. Hlavně tedy mangosteen - Queen of fruits. Za stmívání Ubud market opouštíme, prohlédneme si Ubud Palace naproti a šouráme se směrem k hotelu. Nakonec ukecáváme maníka nabízejícího taxi a veze nás k němu. Bazén, cigárko, chipsy, zbytek slivky, vybalení, zálohy, dopisuji dnešní den, chroupu balijskou čokoládu, po třech dnech teplá sprcha a hurá na kutě. Zítra na Kutě!

15/04/2017

Vstáváme do slavnostního rána. Na dnešní den připadl Kuningan. Už hotelový personál je v bílém. Abych se neprozradil, objednává Janina snídani na pokoj. Po ní pakujeme svých 40 kilo švestek a zadem jdeme k recepci. Řidič z předchozích dnů nám na dnešek poslal svého bratrance Madeho. Ten nás tedy s přesností zděděnou po strýci nabírá přesně v 10:30. Projíždíme několik vesnických ceremonií až k velké slezině, takové pouti na balijský způsob u chrámu Taman Ayun. Procházíme bláznivou změtí stánků s barevnými kuřátky, prodejci tretek, balónků i prodejci nejrůznějšího občerstvení. Ochutnávám jakýsi výběr čehosi na tyči a poslední svou minci dávám malé holčičce. Vracíme se k autu a jedeme k pobřeží. Míjíme další a další procesí. Předjíždíme náklaďáky s korbami obsazenými celými rodinami v bílém oděných hinduistických věřících. Doprava houstne, všichni jedeme stejným směrem. Tanah Lot - mořský chrám. Za branou je spousty lidí, věřící se modlí, turisté to nadšeně sledují se scenérií útesového chrámu, kterej omývají oceánské vlny. Usedáme chvilku v parku, cestou z komplexu kupuji triko za 15:000 (28kč) a kus bokem dosedáme k obědu a pivu.

Ve dvě se s oblastí nejnavštěvovanějšího chrámu loučíme a za hodinu přijíždíme, na nám už známé, místo v Kutě. Přicházíme na pláž, na které jsme první den začínali. K radosti surfařské partičky uléháme u nich, tak jako před 10ti dny. Od Milana Baroše si zase půjčujeme prkna a jdeme do vln. Dnes jsou divoké a dlouhé. Za hodinu chytám asi jen 4. Pauzírujeme a pak jdeme na poslední půl hoďku blbnout. V 17:00 se musíme rozloučit, osprchovat se a převléci. Vyhledáme řidiče Madeho a na čas stíháme zapadající sluníčko v plážové restauraci v Jimbaranu. rozloučení jsme chtěli stylové, při seafood hostině. Nadšení vyprchalo, když jsme viděli ceny a stav našich peněženek. Původně navážené chobotnice a humry vystřídali krevety, kraby a mušle za přijatelnou cenu (prostě za naše poslední prachy). Atmosféra večeře na potemnělé pláži s hudbou je příjemná. Z večeře samotné už tak odvaření nejsme, ale to nás přeci na posledních pár hodin nerozhodí. Made po večeři přivádí i Gustiho, který byl vedle s jinými svými zákazníky. Je šťastný, že nás vidí, srdečně nás zdraví, vyptává se atd. V 8 je čas říct good bay a vydat se na blízké letiště.

Tam přebalujeme, vystáváme několik typických front a po zjištění dvouhodinového zpoždění bereme za vděk sedačkami v hale. Uřvaní, neomalení a šíleně vystrojení číňani nám dělají společnost při čekání i následném 5ti hodinovém letu až do jejich domoviny. Konkrétně do Xiamenu. Částečně to naštěstí prospíme.

 

16/04/2017

 

V 7:35 přistáváme v Xiamenu. Postup už známe a tak jsme po vízové i tranzitní proceduře v 8:30 před halou. Na třetí pokus nasedáme do taxíka a jedeme k hotelu. K tomu samému, který nám dali na minulej transit. Náš pokoj se uklízí a tak smíme počkat u snídaně (zvláštní výběr pro buffet). V 10 jsme na pokoji, Jana chrupká a já si pouštím film (příznačně Hotel Rwanda). Ve 12 usínám, ve 3 se budíme. Pořád ještě máme čas něco stihnout. Jízdní řád na zastávce před hotel ani na podruhé nepochopím. Při bezradném luštění toho rébusu zastavuje maník v kolem projíždějícím autě a tlemí se na nás. Říkám, že chceme do centra, nerozumí a tlemí se, ukazuji na mapě, nerozumí, tlemí se dál. Podává mi papír, ať mu to napíšu, píšu UNIVERSITY, to už se tlemí úplně na max a ukazuje ať si nasedáme. Nepřestává se řezat, my samozřejmě s ním. Nicméně zjišťuji, že nerozumí ani trošičku co po něm vlastně chceme a asi by nás s úsměvem dovezl do Pekingu, takže to radši po několika stovkách metrech ukončuji a ukazuji mu že se jdeme najíst. Má z toho, jak jinak, než prdel. Dávám mu 4 mince z kapsy připravené na bus a vystupujeme. Ještě chvilku čeká s nataženou rukou, pak se zase hlasitě rozesměje a jede. Divná story

Procházíme uličkami, jako byla pro nás předchozí bytost zvláštní, tak i my jsme nejspíš pro lidi na ulici atrakcí. Koukají na nás jako na znebespadlé. Zastavujeme tedy už jen v jednom bistru. Za 11juanů na osobu si nakládáme 2 misky různých skvěle vypadajících směsí (maso, zelenina, ryby, těstoviny atd. atd., dostáváme ještě dvě vaničky rýže a 2 misky s omáčkami. Take away paráda. Po 18té přicházíme na posezení před hotel, kde tu baštu pojídáme. Pak už se jen 2hodiny poflakujeme, konečně začínám přeťukávat tenhle "cestopis" do PC. Je skoro 9 a vyrážíme na letiště, abychom tu pořád překvapující Asii opustili.

 

 

17/04/2017

 

Poslední den na cestě. Na dlouhé cestě, která nás ještě čeká. Startuje něco po půl noci. Usedáme v Dreamlineru s trochu pozměněným zasedacím pořádkem. Začínáme jídlem, přečkáváme spánkem a končíme jídlem. Letíme proti času a oněch 11 hodin letu se na hodinkách mění v 5. V 6 ráno tedy přistáváme již v Evropě. Konkrétně v Amsterdamu. Rychle odcházím doplnit nikotin, Janina jde pro sendvič. Potom si zabíráme lehátka v odpočívárně a s dočtením knížky (Sal Paradise je král!), toaletě, pauze na čokomlíčko a podobně si krátíme čekání až do 11. To máme boarding na závěrečný let. Ten trvá dvě hodiny a končí ve Vídni. Ve 14:00 už máme i zavazadla. Další dvě hodiny zabíjíme nákupem ve Sparu a promazáváním fotek. V 16:20 jede náš Bus na Prahu. Janina zase chrápe :-) Já to tak nějak přežívám. Za hranicemi vypínám letový režim a vyřizuji resty. Na zastávce v Brně je poznat že se vracíme, je slyšet už jen čeština a je zima, až moc nečekaná. Před desátou večerní přijíždíme na Florenc a taxíkem se dopravujeme pro auto na Karlín. Pak se zastávkou na kapučíno dobrzdíme ve 23 a něco u baráčku. Všechno je naštěstí ok (soused poctivě stromky zalejval a zámek dveří je neporušen). S úlevou odhazujeme bagáž bokem. Hned zítra nás čeká zapojení se do pracovního procesu, a tak vybalení, velké praní a dodělání cesty bude muset počkat. Dobrou noc a zase někdy někde.

 

 

Závěr:

Bylo to 14 dní nabitých vším možným, zkušenostmi, zážitky, pocity, chutěmi. Člověk stihne hodně když chce a vnímá ještě víc když může. Nedovedu si představit jet na týden na jednu pláž do Itálie, umřel bych nudou, ale chápu, že asi každej to má trochu jinak. Hurá na shrnutí:

Po týdnu od návratu dopisuji mé zápisky právě tímto závěrem. Vzpomínky jsou ještě čerstvé, i když asi už né 100% přesné. Zkratkovité rychlé psaní urychluji ještě více. Krátká věta tečka. Krátká věta tečka. Jak popsat v rychlosti Indonésii. Otazník?

Konkrétně ta část, kterou jsem měl možnost navštívit je takový menší ráj na zemi. Odlišný svět, zvláštní místo.

 

Bali kypí převážně bohatstvím kulturním a lidským. Nespočet chrámů, pulzující atmosféra hinduistického náboženství, skvělí lidé, dobré ceny, dobré jídlo. Nikoliv už 100% na celém ostrově, ale plno míst ještě tyhle vzácnosti skrývá.

Bali bylo před měsícem vyhlášeno důležitým cestovním portálem TripAdvisor jako nejlepší destinace pro cestování za rok 2016. To až se rozkřikne mezi ty miliony lidí, co TripAdvisor sledují, nebude na Bali k hnutí. Snad to Ostrov bohů ustojí.

Flores - živelnější muslimská část Indonésie. Čas tu ubíhá pomaleji a lidé jsou západem nepostiženi. Zrovna ve čtvrtek v Cestománii běžel díl, natočený v Labuan Bajo a okolí. Pusťte si ho, redaktoři to vystihli ve 20ti minutách docela dobře.

Komodo NP - tak to je výkladní skříní prehistorických krás. Příroda- pevnina i moře je něco co dostane citlivější jedince do kolen. Zvířátka, potápění, krásné barvy a celoročně hezké počasí. Tato část není zas tak přístupná, ale pokud máte tu šanci, nenechte si Komodo ujít.

Připravený plán byl splněn. Rozpočet byl dodržen. Opět jsem se dostal na polovinu sumy, než nabízí cestovky průměrný zájezd, např,"To nejlepší z Bali za 10 dní (letenky + hotely a transfery). Poloviční náklady jsem udržel a to i včetně kapesného a řekl bych s o dost zajímavějším programem, více místy a na více dní. Takže nebojte se toho. Kupne levnou letenku, chvilku nechoďte do obchoďáků a to co normálně utrácíte tady, utratíte i tam (s trochou vůle i míň) - v neporovnatelně zajímavějším prostředí. Cesta je cíl ;-)

Nej:

nejlevnější oběd a noc: 15kč, 185kč

nejlepší kauf: z cca 700kč na 200 kč

nejlepší zážitek: manty

nejbarevnější pláže: bílá, černá, růžová

nej průpovídka: tady je taková vlhkost že se chodíš sušit do bazénu

nejoblíbenější slova: bambusák, baksíčko

největší překvapení: chování číňanů

Dalo by se psát dál a dál, ale tentokrát jsem zápisky zase o něco znásobil a nechci ať je to otravné. Ukončím to tedy tím, že vše proběhlo, jak mělo, splnilo účel (čištění úspěšné), některé zážitky byly silně nad očekávání, některé mírně slabší. Jsem načerpaný a tím svým způsobem dobitý, z této cesty ještě nějaký čas můžu čerpat a i díky těmto stránkám se k ní můžu a budu rád vracet. Až to nebude mít takovou sílu, začnu se poohlížet jinde. Už vím i kde. Bude 2018 Afrika? Snad jo!

Salamat jalan a terima kasih za dočtení.

Fotogalerie prozatím na fb:

Bali, Flores, Komodo NP + Xiamen / Indonésie 2017

 

Pro pořádek přikládám a zálohuji i některé videa z cest. Videa budou doplněny i do textu k odkazům (video)

Omluvte jejich kvalitu a možná nedostatečnou obsažnost, přeci jen jsem v tomhle směru amatér :-)

 

Moje videa (bude doplněno):

Surfing + Mt. Batur (GoPro)

 

Zvířátka (manty, draci, makaci, šnorchlování) (GoPro)

 

Kecak Dance + moto bike (GoPro)

 

Indonésie 2017 (sestřih)

 

Videa inspirativní v cz/en z TV nebo Youtube:

Travel journal 1 a Objektiv ČT odkazy

 

Kontakt

email : info@daweb.one

telefon: +420 775 658 883

Copyright © All Rights Reserved ale kopírování povoleno