Izrael 2018

Izrael 2018

מדינת ישראל

Úvodem

 

Rok se s rokem skoro sešel a jsem zase na cestě. Z plánované Afriky na podzim bohužel nakonec sešlo z finančních i jiných důvodů, ale člověk nikdy nemůže mít všechno, že? Ale cestu si neodpustím. Takže stejně...

Desátý rok 10, větší trip. Čekají na mě země s pořadovým číslem 27. 28. 29. - Izrael, Jordánsko, Egypt. Teď začnu tam, co vždycky, jak to celé vzniklo. V listopadu, v tmavém hnusné měsíci, večer, když se ti nechce nic, maximálně tak čumět do TV nebo do monitoru, na mě vyskočila letenka Praha – Eilat za 1200,-Kč. Klasický základní kámen položen. Při pohledu na mapu se hned narýsovala představa o kratším, ale nabitém výletu. Postupné plnění tohoto plánu ztroskotalo na vánočním pracovním shonu a na informaci, že s mojí nejčastější spolucestovatelkou (a samozřejmě přítelkyní :-) ) čekáme rodinu. Toto překvapení z Janičky strany, jsem rovnou vystřídal svým překvapení, že máme boknutej hotel i letenku. Předčasné dárky jsme si tedy vyměnili. Oba jsou bez možnosti storna :-) Řekli jsme si, že to tak zatím necháme a uvidí se. Lednová návštěva u gynekoložky a Vánoce u rodičů našemu nápadu cestovat ve třetím měsíci těhotenství moc nefandili a tak jsme se dohodli, že pokud se Janina nebude cítit, tak nepoletí. V polovině ledna jsme se zodpovědně rozhodli, že letět s myšlenkou, že se může něco podělat (tlak v letadle, cestovatelský průjem v Egyptě atd) není optimální a hlavně konfortní představa. Ok zkusím si sehnat náhradníka. U pár kamarádů jsem vzbudil nabídkou cesty zájem. Z různých důvodů to nevyšlo a tak jsem se nakonec „smířil“ s tím, že se po třech letech opět vydám do světa sám. Stejně je to nejlepší možnost jak vypnout zcela a úplně.

Den po dni

 

25.1.2018

 

Den 25 ledna, den odletu, přiskákal kalendářem hodně zhurta. Ráno si dobaluji nový batoh, v práci tisknu a zařizuju poslední záležitosti, uzavírám a kontroluju prodejnu a po bagetovém obědě vyrážím z Anděla na letiště. Od 14:30 do 15:30 krátím čekání na letišti s kámošem Tondou, který na letiště maká a kterého jsem pár let neviděl. Po kávě se loučíme u startující A380. On jde do práce já do letadla. První screening v pořádku. Myslím na velikost báglu a vousatou image. Do poloprázdnou letadla, s většinovým českým zastoupením se v pohodě poskládáme. Kapitán Hájek zahajuje start na přesný čas v 16:45. Během krátkého 3,5 hodinového letu dočtu průvodce, zapařím bonbóny, dojím bagetu a to už jsme v izraelském vzdušném prostoru, kde se nesmíme v sedačce ani hnout. Při pasové kontrole se nás namátkově vyptávají, ale nejspíš projdou všichni. Ani tady vousy nevadily. Tak už pohoda. Půlka cestujících nastupuje do připraveného shuttle busu, který během hodiny vysazuje před ubytováním jednotlivé pasažéry. Já zůstávám poslední, který jede na hranici. No super. Koridor, x checkpointů na izraelské straně i na egyptské straně. Jdu na dva pokusy, že prý musím mít jakýsi lísteček taxfree. Pak mě ještě odchytává pro razítko jeden celník a už vyrážím do egyptské tmy. Po trošku děsivém kilometru vidím svůj Movenpick resort. Další skenery a už jsem recepci. Snažší se mě natáhnout o 300 dolarů, nějak se to vysvětluje a dostávám džus. Na pokoji číslo 1048 mi borec vysvětluje, že dnes nejde wifi. Taky dobrý. Dávám sprchu a trošku a po té první hodině v Egypt lituji, že jsem nedal Eilat jako všichni. Byl by klid. Ale co už, třeba je to jen prvotní únavovej pocit. Zítra už bude všechno fajn. Dobrou noc.

 

Tento desátý cestopis jsem pojal trošičku hlouběji. Cestování se přenáší i do našich běžných životů. A je to tak úplně v pořádku. Cestování otevírá nejvyšší formu pochopení. Z každého zážitku si člověk může něco vzít. I mě se to děje a tentokrát jsem o tom po cestě více přemýšlel. Každý takový podnět a jeho výsledek jsem si poctivě zapsal. V tomto cestopisu je možné najít několik tzv Poučení. Všechny spolu ve výsledku souvisejí a všechny by mohli být pro život prospěšný.

26.1.2018

 

První den „dovolené“ vstávám těžce a na poněkolikáté, s tím, že dneska nic nemusím. Kolem 9 projdu chodbami na snídani a bufetové menu. Je 10, po kafi se procházím po resortu až k pláži. Rudé moře je teplé celoročně, ale je pod mrakem a koupání odolám. Dál se jen tak flákám a vyhlížím co, kdy, kde, kdo. Ještě si na hoďku zdřímnu a pak vyrážím po okolí před zdí hotelu. Proti mně jdou davy z modliteb a první možnou odbočuji na prostranství „supermarketů“, Jako egyptský prachy nemám a stejně nic nepotřebuji. Vydávám se zpět. Prostředí i lidi tady v pohraničí jsou trošku děsivé i ve dne a tak se nadobro uklízím do hotelu. Už funguje WiFi, takže prohlídka sociálek a na hoďku a půl si lehám k tabletu a prezidentské debatě. V 16:00 se přesunuji k bazénu a po lehkém plavání mi společnost dělá kniha. Přeskočím až na 9:00 PM, kdy mám sraz s guidem s na poslední chvíli naplánovanou Cairo tour. Je na recepci dřív než já, nemám připravený breakfast box, že prý se pro něj vrátíme. Seznamuji se s řidičem a zjišťujeme, že musíme pro víza. To se trošku zamotává. Přechod sem a tam, od budky k boudě, skenujeme se a někdo někam volá. Představení vrcholí autobusem Ukrajinců a přeházenými pasama. Po hodině odcházíme přes poslední budku, kde fasuju stikerku Egypt víza přes razítko Sinai Only. Travel hacking se povedl jen z poloviny, ušetřil jsem alespoň výstupní poplatek. Mezitím co čekám na spolucestující se bavím s řidičem a dohodneme se na uspíšení opětovné zastávky pro snídani, ať pak neprubudím. Týpek se samopalem zvedá obočí (naštěstí jen to), když jdu kolem něj a zpět už po páté. Naposled s taštičkou movenpick. Převaděč nás opouští a vyrážíme do úplné tmy. V mikrobusu je těsno a zima. Naštěstí mám přední sedačku prosebe a polštářek a bundu u sebe (u mě až neuvěřitelná prozřetelnost). Sežeru snídani a usínám.

27.1.2018

 

V 8 ráno máme být v Káhiře. Zdržují nás 3 zastávky a cca 10 čekpojntů. Inu divoká Sinaj. Nicméně v 8:30 vystupujeme zmrzlí a nevyspalí s plus jedním člověkem před egyptský muzeem. Tady se konečně představujeme. Řidič Mohamed, guide Achmed, trošku zvláštní amík Sam, nejspíš lesbičky – agrentinky Karolína a Mína a 2 čínské děvčata. Stavíme se na opravdový falafel. Partička se posouvá ke vchodu do muzea, návštěva je skvělá. Historie, mumie, nástroje, sarkofágy a také zlatá maska Tutanchamona. Fotit se smí jen něco a za poplatek. Fotím jen málo a zadarmo. Před jedenáctou návštěva končí, další cíl je Gíza a pyramidy. Přibržďujeme ještě na mostě přes Nil, to abychom vdechli atmosféru hektické Káhiry, Už z domova mám vyřízený voličský průkaz a zjištěno kde mohu v Káhiře volit, je to na české ambasádě, což je teď poblíž. Vysvětluju Achmedovi, co bych rád. Že super, říká, ale až cestou zpět. Když se zavírá ve 14hod, to by jsme to měli stihnout. Přijíždíme tedy do Údolí králů přes zastávku v Papyrus faktory. Už je tepleji, ale ještě pod mrakem. Opět zvláštní nalejzání a vylejzání z auta, pak skenr, pak tickety, pak mačkání davem, ale jsme tu. Otvírá se pohled na dva obrovské kamenné monumenty. Máme rozchod a můžeme se každý se svým vybraným balvanem pomazlit. Pár fotek, pár obtěžování a poté se opět shledáme a jdeme na vyhlídku. Sjíždíme k Sfinze. ČLOVĚKOLEV! Krásná podívaná.

Opouštíme údolí a v nejbližší restaurace užíváme obědu v ceně. No jenže to už jsou dvě. Volit nestihnu:( Achmed bez diška! Nechávám to plavat, čeká nás ještě parfum faktory s komerční přestávkou. Jako poslechnu si to, ale jako vždy odcházím s prázdnou. Číňanky koupili papyrusový obrázek, kupují i parfém. Před parfumérií pozoruji dění na ulici ve 25 milionovém africkém městě. Až teď naplno vnímám jaká je to síla. Hluk, žebráci, osli, troubení, auto plné krav... Ze čtvrthodinového „sblížení“ mě vytrhává zbytek skupiny, že už se čeká jen na mě. Odcházíme k minibusu a v 16:00 opouštíme megapoli. 800 km zpět noční Sinají. Prokládáme to asi dvěma zastávkami na záchod a cígo a opět několika checkpointy – armádními i policejními. Opouštím partu před svým hotelem v Tabě a jdu hned spát. Zvláštní zážitky se smíšenými pocity nechávám proležet až do druhého dne. Svým způsobem jsem šťastnej.

 

Poučení:

Společností momentálně hodně rezonuje téma migrace. Je to téma vyvolané kvůli jediné emoci, kvůli strachu. Vystrašená společnost se dá jednoduše manipulovat. I ve mně samozřejmě od příletu tento červíček strachu hlodá. Přistával jsem na letiště blízko pásmu Gazy, ubytoval jsem se na egyptských hranicích v hotelu, ve kterým došlo před pár lety k útoku s 27 oběťmi, přejel jsem v noci tam a zpátky Sinsjský poloostrov a byl jsem na památkách v největší muslimský metropoli světa, ve 25ti milionový Káhiře. Čeká mě nyní rozhádaný Jerusalém, palestinský Betlém a západní břeh Jordánu. Ale mám mít strach? Mám se doma zavřít a nevylejzat? Mám si situaci ověřit nebo slepě věřit někomu, kdo mě děsí v médiích? Nic se mi nestalo, nikdo mě neohrozil – v tom je má odpověď a to je má zkušenost. Nechci žít ve strachu a v nenávisti. Chi žít na základě svých zkušeností a svého přesvědčení..

28.1.2018

 

Po šesti hodinách mi zvoní budík. Spal bych dál, ale nechci si nechat ujít snídani. Stejně si ji zase nabalím i na pokoj. Je jasno, řekl bych tak 25 stupňů, ideální podmínky na standardní dovolenkový den. Zabalím se, koupím chipsy a odcházím na pláž. Koupačka, leháro, kniha a cigáro. Tak tak a tak a tak. Polední pražení jdu přečkat k tabletu k Otázkám Václava Moravce. Pak si volám s Jani, pak píšu zápisky a pak se zase vracím k bazénu a na pláž. V sedmnáct hodin zapadá slunce. Odcházím se vysprchovat a připravit na zítra. Dopíšu dnešní den a asi už to doflákám do rána.

Poučení:

Jsou za námi prezidenstké volby. Věc o které by se mělo mluvit. Dopadly tak jak dopadly. Z mého hlediska byla morálka a etika odsunuta o procento na druhou kolej. Který kandidát, co přestavoval, teď a tady víc rozebírat nebudu.

Jelikož jsem původně chtěl odvolit v Káhiře, zaměříme se na volby z geografického pohledu.

Nejchudsi regiony a ti mene stastni lide volili Zemana. On je vyvede z chudoby a jejich pocitu nestesti?

Zahraničí a Praha volila Drahoše. Tedy z většiny úspěšní a otevření lidé chtějí změnu?

To je takovej politickej paradox.

Nemam praci, nemam vzdelani, cejtim se nestastnej, jsem zapsklej a nesnasenlivej a proto zvolim člověka, kterej za to castecne zodpovednej a kterej je 30 let v nejvyssich patrech exekutivy.

Jsem v pohodě, jsem nad věcí, žije se mi dobře, tak chci změnu. U Drahoše byla volba pochopitelná v případě studu. Ano, tak se mi nechce potomkům vyprávět o někom jako je Zeman. Jinak ale...?

Lidi voli trochu proti svým zajmům. Byl to opravdu spis jen fotbalovej zapas. Vliv prezidenta na život jednotlivce je minimalní. Vzhledem k vysledkum nastesti. Ale priste do hoto pujdeme zas!(poznámka s mobilu bez diakritiky)

29.1.2018

 

Proflákal jsem se statečně do pondělí 29.ledna 2018. Je lehce po šesté ranní a odcházím sbalený snídat. Nakládám nějaké zvláštnosti a v sedm opouštím hotel a následně egyptsko-izraelskou hranici (no následně - je to ten cca 1km dlouhý, několik kontrol mající úsek). V 8 si pro mě má přijet skupinka Rusů. Nic se dlouho neděje, připojuji se na EGGED bus (místní Student Agency) a přes WhatsApp volám Edgarovi se kterým jsem byl domluven. Jop, sorry, fifteen minute. Přes izraelsko-jordánskou hranici podobný oser s kontrolami atd. Další štempl a na hranici s k nám přidává matka a synáček z Polska a tři starší Rusové, řidič, policista a zkušený průvodce Hasan. Jedeme krajinou Marsu (natáčelo se tu i několik filmů s mimozemskou tématikou), O hodinu dál se na parkovišti třpytí sníh. Je jasno a slunečno, nicméně chladno. Za jeden JOD si na pauze dávám horkou kávu a uvažuji šátek zvaný palestina (na zkoušku). Po 15ti minutách pokračujeme v cestě. V cca půl 11 po průjezdu několika beduínských osad a menších vesniček přijíždíme do Wadi Musa, výchozího bodu do skalního města Petra. Dostáváme tikety, instrukce, mapky a vyrážíme vstříc historii. 600 m do údolí vede pěšinou kolem prvních jeskyní, následuje 500m takzvaným Siquem, což je kaňon ne nepodobný Antilope v Arizoně. Promakaný a krásný systém sloužící k výzdobě, zavlažování a hlavně ochraně Petry. Po zhruba 50ti minutách přicházíme k nejznámějšího budu, K Pokladnici. To je vysoká skála s majestátně vyobrazeními reliéfy - nádhera sama. Mezi pár turisty se potuluje spousta místních Gipsys. Malí kluci i starší týpci, kabáty, stíny na očích, na koních, oslících i na velbloudech nabízejí od pohlednic přes vyjížďku až po prohlídku skal. Na doporučení odmítáme. Jen já se domlouvám s cikánským klukem s oslem, že mě povozí aspoň po návsi. Za dolar jak jinak. Až si každý uděláme tunu fotek, můžeme razit hlouběji. Přicházíme k divadlu a kráčíme dál do poloviny skalního města. Tam usedáme vstřebat výhledy, vypít si horkou čokoládu a domluvit další program. Je už asi 14:00. Ruská partička s Hassanem odchází. Já dávám polskému klukovi mikinu a zvyšujeme tempo, abychom stihli ještě druhou část Petry. Jdeme k Templu až na konec a pak už se jen snažíme dohnat časovou ztrátu. Jsme uhnaní, ale nasycení a včas ve Visitor centru. První skupina v domluvený čas však na svém místě není. Navrhuji jít na parkoviště. Řidič tam je, ostatní nikoliv. Čekáme a čekáme. V 16:00 přicházejí a oznamují průšvih se zásekem karty v bankomatu. Ouvej. Po obědě se to prej nějak vyřeší. V blízké restauraci užíváme jordánských pochoutek a nečekaně chladného prostředí (číšníci v bundách). Nicméně oběd, polívka i dezert jsou parádní. S dobrým gastro zážitkem můžeme nasedat. Jordánský průvodce řeší kartu a pak už se povídá a povídá. Obě hodiny na hranici tam i zpět nám Hassan vypráví historii i současnost jordánského lidu. Nelehký úkol střídat angličtinu s ruštinou a na konci našeho výletu uděluji 10ti dolarové spropitné. To už je po 18:00 a čeká nás procedura na jordánsko-izraelské hranici. Mě pak ještě na izraelsko-egyptské straně. No není úplně fajn ukazovat pas desetkrát denně, už je celý orazítkovaný a jak se na něj tak poslední dnešní celník zadívá, tak povídá: Kamaráde, tady je ještě trochu válečná zóna a ne hudební festival“. No jo. Asi jo. Ještě to se mnou budou muset 3 dny vydržet. Koupil jsem si pivko, dorážím na hotel, volám domů a po 22 hodině a nachozených 18ti km usínám.

Poučení:

Můj způsob cestování je velmi odlišný a svérázný. Během těch deseti let jsem si ho zdokonalil k obrazu svému. Většinou, ale nabourává zbůsob cestování všech ostatních dotčených. Nejsem typický turista, ale ani typický batůžkář. Cestuji v takové lowcoastové první třídě s velkým přehledem o prostředí, ale s minimální jazykovou vybaveností. Pravidla si tedy raději vytvářím už předem. Na těchto denních výletech se to pak projevuje nejvíc. Na výletě do Káhiry jsem dost zmátnul průvodce i řidiče. Na výletu do Petry zase moc nechápali spolucestující. Nakonec je to ale zábava pro všechny zůčastněné. Dobrodružství a jedinečnost na prvním místě, stereotyp a unifikace až na tom posledním!

30.1.2018

 

Úterek má být opět odpočinkový den a tak k němu i patřičně přistupuju. Budím se a odcházím snídat až v nejzažší čas. Po snídani se jdu projít už sluncem zalitých resortem a dojdu až k Diving Centru. Tam se dávám do řeči s Tahou - místní Diving Master. Slovo dá slovo... a dohodu. V 11:30 sraz ve vedlejším hotelu Taba Hilton u lodi. Takže se na hoďku začtu na pláži a pak přes zastávku pro vybavení odcházím na smluvený čas k lodi. Dostávám neopren, brýle, ploutve a instrukce na první ponor. Nasazujeme kyslíkové bomby a už se při pobřeží učím jak na to. Netrvá dlouho a plavu pod vodou. Učím se znaky, vyrovnávání tlaku, nádechy a výdechy. Paráda, potápím se. Jdeme do větších hloubek až ke korálovému útesu. Je to ještě krásnější svět než při šnorchlování, na které jsem z předchozích cest zvyklej. Rybky, barvičky, jiné druhy živočichů. Perutýn! Plujeme dál. Hvězdice! A tak dál, medúzy, a tak dál. Dělám si pár fotek a videí. Po dvaceti minutách se na pokyn vracíme k pobřeží. Vynoříme se, dostanu pět, zaplatím 50 a spokojeně odcházím. Mít čtyři dny tak jdu do PADI. Na pokoji dávám sprchu a vstřebávám zážitek. Okolo 15 hodiny si jdu vychutnat zbytek teplého dne na pláž. Čtu si knížku, koupu se a vychutnávám pivko. Následně se seznamuji s partičkou Slováků, probíráme lety a zdejší možnosti vyžití. No mě zbývá už jen jeden celý den a ten je jasný. Proto v 18 končím. Jdu si zavolat, něco zapsat. Pak se trošku neshodnu na recepci kolem snídaně s sebou. Ale je už 8 tak jdu spát. Proč? Protože půl čtvrté.

 

Poučení:

Nejsem úplně resertový typ. Toto ubytování jsem vybral letos jako dárek k vánocům a místo pro odpočinek. Ačkoliv je tu krásně a je tu všechno potřebné, už za dvě hodiny se většinou nudím. Taky sem úplně nezapadám, zaměstnanci se mě často ptají, kam jdu, koho hledám.

Nedovedu si představit trávit takto každou dovolenou a 7 dní v týdnu. Navíc třeba ještě s all inclusive. To by byla moje smrt. Za týden bych znuděný prasknul :-D

31.1.2018

 

Půl čtvrté. To je ten čas kdy vstávám, abych poslední celý den tady využil na maximum. Mám domluvený celodenní trip do Jeruzaléma. Opět s ruskou kanceláří. Ve čtyři opouštím hotel se vším potřebným včetně snídaně. Procházím dobře známá kontrolní stanoviště a po půl páté čekám před hranicí. Do busu pouze s řidičem a průvodkyní nastupuji sám. Postupně se na zastávkách v Eilatu autobus plní ruskými a polskými občany. Výlet bude v ruštině, což jsem věděl, což mi ale vzhledem k mému stylu výletování vůbec nevadí. Na první zastávku se prospím a je v osm. Na benzině už někde v Negevské poušti. Ajskafíčko, ajcíčko a jablíčko. Dál stoupáme pouští kolem skleníků, kolem Masady až do postupného klesání, až na úplné světové dno. Nejnižší bod pod hladinou moře. Mrtvé moře. Tady máme na hoďku rozchod, někdo se jen tak prochází, já samozřejmě oblékám plavky a vbíhám do té velké hodně slané louže. Opravdu to nadnáší :-) Příležitost pro focení, užívám si to. Už se ale blíží čas odjezdu. Balím se, sprchuji se a postupně se posouvám kolem krystalů soli až k busu. Po další hodině je další zastávka. Řeka Jordán je místo, o které se svedli nedávné boje. Cesta k ní vede střeženou oplocenou silnicí uprostřed pouště. Přijíždíme na místo. Izraelská strana řeky má značně moderní zázemí oproti kostelíku na druhé straně řeky – tedy na západním břehu Jordánu. Toto je údajně to místo kde Jan Křtitel křtil Krista. Dělají se tu různé obřady různých křesťanských církví. Dnešek není výjimkou. Zpěvy, křty atd. Náš „pravoslavný zájezd“ z většiny fasuje rubáše, bílá plátěná sukna se svatým obrázkem na hrudi. V tomhle se v bahnivé řece rozpůlené hranicí cachtají a křížkují. Pro mě je to zvláštní ceremonie, ale samozřejmě si taky nohy smočím a umyju si ksicht. Po těchto obřadech se rubášoví lidé odcházejí převléci, Mokré rubáše a nutnost být pod ním nahý nepřináší většinou hezký pohled na ženy i muže ve věku. Jen asi dvě výjimky u dcer se najdou. Ale to už se rouhám.

Cca ve 12:00 opouštíme posvátnou řeku, abychom se přesunuli do posvátného Betléma. Toto je území palestinců. Zde parkujeme ztěžka náš velký kolos a procházíme ukřičenými trhy až ke chrámu Zrození. Nativity Church je místem, kde se Ježíš údajně narodil. Výzdobou jsem fascinován, vyprávěnému příběhu, ale rozumím jen občas. O co jde samozřejmě vím. Tady byl chlév, tady jesle atd. Všichni poklekávají, modlí se a já si prohlížím okolí. Fascinující prostředí a fascinovaní návštěvníci. Na to se přesuneme o blok dál, kde nás čeká perfektní oběd. Tento týden nejlepší výběr splachuji ne zrovna levným (20 šekelů), ale skvělým palestinským pivkem. U východu si prohlížím velký obraz na kterém je rakouskočeská parta u sochy TGM. Po souvislostech nepátrám. Když jsme tak dobře najezeni a naladěni, odváží nás do krámku se suvenýry. Je promakaný, dost krásný cetek za pár šupů po dřevěné sochy za tisíce dolarů. Beru pár cetek. To už přijíždíme do cíle dnešního výletu. Brány Jeruzaléma respektive starého města jsou před námi. Klasické panorama se Skalním Dómem. Tower of David a slavná Via Doloresa (cesta kříže). Není sezona, je okolo 15 stupňů, tak to jde. Procházíme s několika zastávkami s vyprávěním, focením a modlením až k chrámu Božího hrobu. Jedná se o takzvané souchrámí. Velký starodávný komplex spadající pod několik církví vystavěný na údajném hrobu Ježíše Krista. Do místa, kde je tento hrob musí člověk vystát hodinovou frontu, hodně se předklonit, vypnout foťák a v malé komůrce je pak možné pokleknout a chvilku se pomodlit. Fascinace opět o úroveň výše. Absolvuji to také. Další je v plánu Kámen pomazání. Podobný proces, tady lidé i pláčou. Na závěr je pravoslavný obřad, chvalozpěv nebo co to je, u pozůstatků Golgoty, kde vstal Džíza z mrtvých. Suma sumárum 3 hodiny v kostele. Do konce života už doufám nemusím. Jako vtip, opět se nechci rouhat:-) Když se scházíme před chrámem, stmívá se. Sbíháme muslimskou čtvrtí do čtvrti židovské a k nejvýznamnějším bodu jejich židovského vesmíru - ke Zdi nářků (rusky jsem pochopil - Stěna pláče). Za soumraku je to další z úžasných podívaných. Klobouky, pejzy, kinklání, čtení Tóry... to vtáhne zaručeně každého. Pohladím zeď plnou přání a pak už se vzdaluji, abych toto představení viděl zeširoka. Celé to finišuje rozvášněný dav mladíku s vlajkami. Raději odcházíme. Jdeme kolem cedule City of David k autobusu. Ten startuje v 19 bez jednoho opozdilce. Všimneme si naštěstí včas a napodruhé už úspěšně opouštíme toto svaté město. Nagevskou pouští se dvěma zastávkami, po čtyřech hodinách přijíždíme do Eilatu. Po dalším překročení hranice přiházím po 20ti hodinách na pokoj a blahoslavně chrápu.

 

Poučení:

Letos mi táhne na 33 let. V „kristových letech“ jsem shodou okolností navštívil nejposvátnější místo na světě (a to hned pro 3 neznámější monoteistická náboženství na světě – křesťanství, islám, judaismus). Prošel jsem místa s velkým duchovním nábojem a viděl tu spousty pobožných lidí. Nicméně zůstávám ateistů.Mé kritické myšlení mi nedovoluje věřit nedoloženým věcem. Můžu se ztotožnit s příběhem o životě Ježíše Krista. Jestli existoval, byl to určitě záslužný člověk, morální autorita a pokroková osobnost. Ale nejde mi akceptovat příběh o narození z panny, konání zázraků a zmrtvýchvstání v podobě božího syna. Nejpochopitelnější je pro mě v tomhle ohledu učení Buddhy, což je spíše myšlenkový směr než vírajako taková. Takže i teď když se mě někdo zeptá tak : „jsem ateista se sympatiemi k buddhismu.“

 

1.2.2018

 

Čtvrtek 1.2. Den poslední. Půlka. Snídaně, pláž, předposlední kapitola knížky, bonbóny, balení, pokec s Tahou a už jsou dvě hodiny odpoledne. Čas na check out. Domlouvám se, že ještě dvě hoďky počkám na venkovním baru u pláže. Což právě teď dělám, dopisuju tyto poslední řádky na území Egypta, dávám si coke. Hosté popíjí koktejly, pozorují mě jak sedím u svého batůžku, nejspíš mě mají za zbloudilého spisovatele. Čas 16:00 se pomalu naplňuje. Zbývá přejít naposledy hranice, sednout na bus a dopravit se na letiště. Čas do odletu využiji pro dočtení knížky a zálohu fotek a videí. Mohl bych stihnout přepsat ty to mé výplody do digitální podoby a v 1:55 v Praze by mohla být pasáž Izrael 2018 u konce. Pokud by se cokoliv zajímavého ještě přihodilo, tak se ještě přihlásím. Pokud ne, tak už první víkend v únoru čteš toto vše na mém webu.

 

Dodatek:

Stalo se něco, jak by ne. Poslední hodiny byl opravdu výživné a dobrodružné. Nejdřív na egyptské straně hejtovali kvůli fotce, na izraelské straně jsem se kvůli menoře (židovský svícen) musel svléknout a vysypat batoh. Kontrola s rukavicí (naštěstí ne vnitřní :-D). Ale v 17 jsem stihnul být na hranicích. Nicméně bus nikde. Řekli jsme si že počkám na další celou. Bus opět nikde. Když už byla tma a půl sedmý, začal jsem myslet na nejhorší možnost – taxi. Jenže žádné furt nikde. Ani bus, ani taxi. S tmou všechno utichlo i na přechodu. Z egypstkého kasina byl na cestě do centra připitý Rus Sergej. Dal jsem se s ním do řeči (spíš polořeči) a nějak jsme se pochopili. Ujistil mě, že bus jede za 10 minut do centra a tam mi ukáže, kde jede bus na letiště. Ani jeho bus nejel. Před 19:00 jsem začal trochu panikařit a v tom se objevilo taxi, Sergej na něj mávnul a řekl, ať se svezu s ním. S taxikářem už byla rozmlouva snažší, ale o nic úspěšnější. Řekl mi, že bus jezdí do 17:00 a že mě na letiště hodí za 85 dolarů, Ouuu. No vystoupil jsem v centru se Sergejem a šel na centrální autobusové nádraží. Tady mi spadl kámen ze srdce. Známe tváře z letu z minulého týdne. Třígenerační rodinka, máma Gábi, synové Ferda a Miky a jejich babička seděla nejblíže okýnka s tikety. Informoval jsem je o svém stavu a informoval se na jejich plán. Společně jsme pak sedli na správný bus v 19:30. S jejich pomocí s platbou v šekelech a po prokecané hodince jsme dorazili na letiště. Tam pokračoval ne zrovna povedený den odletu. Dlouhé a nelibé pohovory, vyptávání na všechny „nepřípustné země“ (Kde jsi byl v Maroku, s kým jsi byl v Indonésii, znáš někoho v Dubaji, jak dlouho jsi byl v Jordánsku, proč hotel v Egyptě atd atd) To samé na odbavování, všechno ven z batohu, stěry podrážek, otisky a další nepříjemnosti. Tentokrát se tahle procedura týkala snad poloviny cestujících. Ve 22 asi nakonec všichni prošli. Letadlo mělo na odletu zpoždění přes půl hodiny. Let klidný i knížku jsem dočetl. Po příletu v 2:35 jsem šel na autobus 910 a nechal se dovézt na Anděl. Ve 4 v práci , poklidit, udělat objednávky, zkouknout email a pak už pojedu domů do Králováku. Už se fakt těším dospat tento závěrečný den. To už je opravdu všechno.

 

Enjoy 2018 a další výlet nejdřív za rok a půl. Slibuji. Sobě, vám i rodině. Šokran a Shalom

 

Fotogalerie prozatím na fb:

Izrael, Egypt, Jordánsko - Zima 2018 (přidat proklik)

 

Pro pořádek přikládám a zálohuji i některé videa z cest.

Omluvte jejich kvalitu a možná nedostatečnou obsažnost, přeci jen jsem v tomhle směru amatér :-)

 

Moje videa:

 

Izrael 2018 sestřih (později)

 

 

Videa inspirativní v cz/en z TV nebo Youtube:

Travel Journal 1 a Travel Jornal 2

 

Copyright © All Rights Reserved ale kopírování povoleno

Kontakt

email : info@daweb.one

telefon: +420 775 658 883