Usa 2016

USA 2016 ***

Úvodem

Jak známo a už i několikrát řečeno a napsáno je pro mě tahle cesta splněním životního přání. Asi to mám jinak nastavené, ale opravdu je pro mě a moje další kroky v životě důležité podniknout tuhle pro mě již osmou větší cestu a navštívit poslední obývaný kontinent na naší planetě.

Po loňském australském dobrodružství , jsem po pár měsíčním oražení, začal pátrat po možnostech další cesty. Pomalu už jsem spřádal plány. Dokonce jsem z vize udělal projekt a předložil ho národu přes Startovač.cz. Úspěch mise neslavila, ale poučení proběhlo :-)

Značnou část podzimu a zimy jsem strávil prací na jednom podnikatelském záměru. Sic s vervou sobě vlastní, ale jedna z hrozeb, která mohla projekt zabít, se koncem ledna ukázala jako skutečná. No minimálně zase cenné zkušenosti. Času a energie nelitujeme. A peníze se snad také vrátí. No zpět k USA.

Březen 3.3. Večer. Email. Záblesk. Zpráva. Zamyšlení. Telefonát. Rozhodnutí. Kreditka. Email. Letenka. V takové rychlosti se to odehrálo. Díky chybovému tarifu Turkish Airlines jsem majitelem letenek na 9.6. z Milána do Los Angeles a 5.7. z San Francisca do Viliniusu v Litvě.

Je to hodně dní, uvidíme, co mi na to řeknou v práci :-) Jenže to mě moc nezajímá. Hlavně, že se letí! Přípoj 8.6. do Milána už mám taky. Zpět do ČR vyrazíme nakonec už z přestupu, což je turecký Istanbul. Pár dní se tam zdržíme. Přesně do 8.7. Což znamená 30 dní na tripu. 8.6 - 8.7.! (náhoda?? Nemyslím si :-D) Juchů! No a cestopis "den po dni" začne za necelé tři měsíce online... do té doby rychlé zprávy zde, na fanpage FB i v novinkách.

 

Je druhý víkend v květnu. Zbývá měsíc do odletu. Za pomocí tří knižních průvodců, pátrání na webu a osobním kontaktům se mi povedlo dát dohromady detailní plán cesty. Ale jen tak z poloviny. Zbytek necháme na improvizaci ať je to zajímavější, dobrodružnější a ne tolik systémové:-) Výdaje jsou také z větší poloviny pokryté. Máme veškeré letenky, půjčené auto, zajištěné vstupy, máme víza, 17 zaplacených (nebo jistých) noclehů. Mám foťák, brajle, batoh.

No ještě trošku doladit, nakoupit pár drobností a budeme moc vyrazit. (text viz. novinky).

Den po dni

Už je to osm let, už je to osmá cesta. Už je to po osmé, co jsem si vyčlenit pár týdnů, našetřil pár peněz a vyrazil poznat pár zemí. Nyní mě jich čeká 8. Kruh se uzavírá. A co to tedy přesně má být?

Kalifornie, Mexiko, Nevada, Arizona, Utah, Idaho, Wyoming a jako bonus bude při zpáteční cestě na 2 dny Turecko. Jdeme na to. Dobrodružství začíná.

 

Je 8.6. Osud tomu tak chtěl. Mimochodem přesně rok od počátku vzniku tohoto webu.

Po několikaměsíčním čekání a několika týdenní přípravě vyrážíme ve 20:00, čili v 8, ze zličínského bytu. Po devítidenním martýriu v práci nejsem fyzicky zrovna moc nabitej, ale psychicky jsem maximálně ready. No coby, těším se. Těšíme se. Jedeme.

 

09/06/2015

První písemnosti z amerického kontinentu. Přesněji řečeno z prostoru nad ním. Ještě totiž sedíme v letadle a po úporných dvanácti hodinách, by jsme měli, za hodinu dosednout v L.A. I přesto, že jsem na dlouhé lety už docela zvyklej a měli jsme dvakrát velké štěstí na místa, tak musím uznat, že z trasy Praha – Milán, Milán – Istanbul, Istanbul – Los Angeles unavený tedy jsem. Podpořil to absolutní nekomfort milánské letištní haly, kde jsme od půl noci do šesté ranní byli nuceni přečkat na zemi a na lavičkách. Podpořil to zmatek a vzdálenost na istanbulském letišti při hodinovém přestupu a podpořil to také fakt, že let IST-LA trvá 13 a půl hodiny a je jednou z nejdelších pravidelných linek na světě.

Ještě že jsme si zařídili, aby se spolucestující z naší trojsedačky přesunul k osamocené sousedce. Hned bylo více místa, bylo dobré jídlo, hry, film, 3 hodiny spánku a prostě nakonec to nějak uteklo. Dosedneme v 16:30 kalifornského času, čeká nás imigrační, půjčovna aut a pak hned pomastíme na motel. Zítra, čili 10.6, čili v pátek už se to rozjede naplno. Opět to sepíšu. Opět jsem zpět :-)

Přistáli jsme, zaparkovali svůj boxing 777 u gejtu a postupně opustili palubu. Fronty k imigračním úředníkům se zdály nekonečné, ale i přes ně jsme nakonec přešli a už jsme mohli začít hledat exit k rental car shutlle busu. Ten nás zavezl k autopůjčovně Alamo a po drobném nedorozumění s výměnou auta jsme nakonec vybrali jen pár měsíců starou Kiu Sorento s obrovským vnitřním prostorem a vyrazili vstříc L.A. Vyjukaní a unavení zároveň, jsme kolem desáté večerní u našeho motelu Rodeway Inn. Vybalili jsme, vysprchovali se a okamžitě jsme usnuli.

 

10/06/2016

Kolem páté ranní jsme se sami od sebe probudili, lehce se rozkoukali a pomalým tempem se odebrali k autu. První zastávka je Walk of Fame na Hollywood boulevard. Prošli jsme si chodník, našli pár hvězd, zastavili se u Chinese Theater, vyfotili se s Mr. Musclem, posvačili big size capucino se subway bagetou a pak už se odebrali k autu. Parkování jsme nevychytali. Za jeden a půl hodiny 15 dolarů. Ouuu! No nic. Jedeme do Beverly Hills. Projedeme touto luxusní čtvrtí k ještě luxusnější Rodeo Drive. To už to paří. Takže po procházce přesun k parku Griffith Observatory. Fotky s Hollywood Sign a chuť na pozdní oběd. Ten si dáváme v blízkém Chinatown. Levně, rychle, chutně a plně. Jen ta úprava zeleniny… Procházkou se z čínské čtrvti dostáváme do downtownu. Mrakodrapy, fůra lidí na ulici. To nám nic moc neříká a tak jdeme zpět k autu. Ještě, že tak. Právě ta úprava zeleniny začne Janičce dělat problémy. Silná alergická reakce se začíná ozývat svěděním, když pospícháme k autu. Po desetiproudové silnici to ženu k motelu. Kde tenhle šok na pesticidy a otékání zastavujeme léky. Ve 4 jsme tedy „doma“ a už jen odpočíváme a vstřebáváme dost nepříjemnou situaci z prvního dne. Večer se vydáme na obhlídku okolí v naší čtvrti Rosemead.

Obhlídka se nekonala, usnuli jsme jako špalci :-)

 

11/06/2016

Den druhý. Původně plánovaný beach day se díky nepřízni počasí vyvíjel poněkud zvláštně. Vstáváme opět už v pět. Odhalil jsem na recepci ukrytou snídani a odjíždíme až v 6. Přes různé zákazy jsme se v Hollywoodu dostali klikatými silničkami co nejblíže k nápisu Hollywood. Proběhlo pár fotek, než ho začala zatahovat mlha. Vyrazili jsme do Malibu. Obdivovali jsme paláce místní smetánky, popojížděli peletonem cyklistů po pobřeží, když tu náhle začalo poprchávat. No na pláž to nemá cenu. Zakotvili jsme na Market Place Malibu a do 12:00 jsme se tak poflakovali. Leháro v autě, nákup v supermarketu (kam se hrabe pražskej wine food market) a až nás přestalo bavit pozorovat Lamborginy, Mustangy a jiné pecky, odjeli jsme na původně plánované místo – Santa Monica pier.

Zaparkovali jsme za 12 na celý den přímo u pláže a promenádou jsme se dostali až ke světoznámému molu. I přesto, že stále bylo pod mrakem, bylo molo plné. Atrakce, umělci, prádelny, lidi. Prošli jsme si molo tam a zpět a pak se vydali do čtvrti shánět pivo. Nelehký úkol. Zachránili nás až asiaté s „večerkou“ s coronou v pytlíku za 5 doláčů. V parku jsme pytlík u cíga dopili a ještě jednou se vydali na molo a kolem budky Miče Bjůkenena k pláži a pak už zpět k autu. Asi v 5, po hodinové jízdě trafikem, přijíždíme do naší čtvrti. Poblíž nalézáme obchod Big Saver, zní to sympaticky. Děláme větší nákup i na další dny v autě. Doma děláme hotdogy a u filmu k večeru usínáme. Druhý den byl tedy hezký, zajímavý, ale pořád spíše takové oťukávání. Zítra začíná ten pravý road trip. Snad už bude pořádný sunshine a hranice Mexika bez potíží :-)

 

12/06/2016

Vstali jsme klasicky mezi 5 a 6, pobalili věci a napakovali snídaňové pečivo. Vrátil jsem klíče od našeho dočasného bydliště a vyrazili jsme na cestu. Po prvních padesáti mílích jsme udělali zastávku na cígo a tankování. Trošku jinej systém, trošku komplikace, ale benzín jsme nabrali správnej, zaplatili a mohli jsme pokračovat dále. Na jih do San Diega to bylo ještě přes 100 mil, ale po té rovné a široké dálnici, s tempomatem, s hudbou a příjemném počasí to uteklo jako nic. Projeli jsme San Diegem až k hranicím. Zaparkovali jsme, vyčůrali se a vyšli vstříc k plotům s ostnatými dráty. Pár otázek, bum razítko do pasu a jsme v Mexiku. Neuvěřitelné jak se obraz po pár krocích úplně proměnil. Ta jinakost, omšelost, chudoba… jak to jen popsat… úplně do mě vstoupila. Kam teď? Na mobilu jsme při hledání restaurace našli článek „Tijuana – jedno z deseti míst světa kam už žádný turista nechce nikdy vstoupit“. Paráda :-D Prošli jsme pár uliček, potkali pár pohledů a sedli jsme v první „restauraci“. Sami jen s číšníkem s kérkou na obličeji, s rovným kšiltem špinavé newery, s řetězem u pasu a s baseballovou pálkou u vchodu s mříží. Nebudu dělat hrdinu, měl jsem trochu strach. Dali jsme si coronu, limonádu a quasadilu. Zaplatil jsem 10+2 dolary a s trošku rozporuplnými pocity jsme pomalu Mexiko opouštěli. I přes malou ochcávku jsme vystáli hodinovou frontu. Otázky přísnější, lidi všelijaký, ale ve 3 jsme byli už zpět v USA. Udělalo se prvně úplné azuro, teplota tak 30°C a tak jsme našli pláž a do večera jsme na ní vyzevlili. Voda osvěžující, písek horký, čtení, zábava, relax. To znáte. Okolo sedmé jsme se dle předběžné dohody spojili s kamarádkou z Čech, která druhým rokem žije v Kanadě a zrovna v tento den se svoji partou také na road tripu projížděli Diegem. Naše cesty se protly a za půl hodiny už je za námi na pláži. Vyrážíme na pivko, kecáme, vyměňujeme si zážitky, rady a poznatky. Potom vyjíždíme na vyhlídku nad město. Je částečně uzavřená, ale i tak je tu hezky. Západ slunce, zbytkové hotdogy a už je tma. Verči parta se blíží od hraničních outletů. Vyzvednou si Verču dole na parkovišti před Subway, kde mi máme auto a kde plánujeme nocleh. Rozloučíme se, popřejeme si šťastnou cestu a už se rocháme v kufru auta. .

13/06/2016

Nebyli jsme zrovna moc připravení, vhodně oblečeni, ale i tak jsme se nakonec vyspali dobře a po procitnutí v 6 jsme ráno mohli pokračovat v plánu. Zuby jsme si vyčistili na surfařské pláži. Kafe a snídaně po cestě a v cca 11 v plném pařáku jsme u prvního národního parku našeho tripu. Tím je Joshua Tree. Mílový trail scenérií jak z jiné planety. Zvláštní balvanovité skály, zvláštní porost a hlavně endemické stromy stejného názvu. Parádní. Kempy jsou bez vody a bez jídla. To jsme podcenili a tak trošku upravuju plán a vyrážíme dál. Road trip jak má bejt. Sranda v autě, zpívání, pouště, roviny kam až dohlédneš a teplota 98F. Svištíme to s pár zastávkami (na cígo, na focení, na energiťák, na přestavbu silnice…) až do Vegas. Pár mil před Vegas děláme zastávku na WC u McDonalds. Napadlo mě, že bych tenhle prokletej fast food snad mohl i zkusit sníst. Kde jinde, když ne tady. Tak dáváme menu (jíst se to dá, ale opakovat to už nemusím) a online hledáme hotel. Bookuju hezký hotel se snídaní a bazénem za ještě hezčích 38 dolarů. Na místě jsme v 8. Krátké vybalení, sprcha, nabití přístrojů a spíme. Teď je 6 ráno, Janička ještě chrápe. Já projel net, emaily, banku, dopsal tuhle stať, teď ji vzbudím a půjdeme na snídani k bazénu a pak děj se vůle boží :-)

14/06/2016

Skromná snídaně proběhla, bazén proběhnul. Před jedenáctou se balíme, odčekujeme a jedeme do blízkého outlet centra. Megakomplex se všemi možnými světovými značkami nás zdrží asi tak do půl páté. Jani si kupuje kabelku, brýle a žabky. Já zmrzlinu :-) V pět stojíme na recepci, už z Čech bookovaného, hotelu Circus Circus. Už podle amerického zvyku je to „big size“ hotel. Asi patnáct recepcí, strašné bludiště, uvnitř X výtahů, krámů, 2 kasína, 2 bazény a adventure park. Prostě město ve městě. Fasujeme pokoj č. 22709 se dvěma obřími postelemi. Fajn, na dva dny vystaráno. Proběhne corona, druhá, šlechtění a v 8 vyrážíme do nočního Vegas. Hladoví usedáme po pár stovkách metrech na Stripu v restauraci Frog. Nekonečná redbullvodka a BBQ nálož. Za 70 se najíme a napijeme do sytosti. O pár nablýskaných baráků dál se pokoušíme dostat na nějakou VIP párty. Fronty zkušeně obejdeme, ale přes přísné securitas to už dál nepokoušíme. Sedáme tedy na open baru o pár set metrů dál, kde breakuje partička před skupinou nadšených turistů. Popíjíme, přátelíme se s barmanem a nějak ztrácíme pojem o čase a nakonec i sami sebe…. Já dorážím na hotel ještě před rozedněním. Janina až po mě asi v 8 ráno. Nemáme sílu si cokoliv vysvětlovat a jdeme se z toho vyspat. Klasické Vegas :-)

15/06/2016

Nový den nám tedy po včerejší pitce začíná až ve 12hod. Bude proflákanej, můžeme si jeden den dovolit. Bazén, bufet, knížka. Večer se projdeme, uděláme nějaké fotky. Já vsadím 10 dolarů na černou 8 a pokud vyhraju rozepíšu se víc. Pokud ne, tak zase až zítra... Hrát se nehrálo, to se nechalo nakonec až na ráno. Ale Strip jsem si prošel dokonale a celý. Za světla jsem prošel 4 míle tam po jedné straně a po setmění 4 míle zpět po straně druhé. Okouknul jsem všechny ty mega známě a mega velké hotely. Za pár hodin prakticky projdete svět. Hotel Venetian ve stylu Benátek, hotel Paris s menší Eifelovkou, egyptský Luxor atd atd atd. Po 12ti km ve 22:00 jsem byl tedy zpět v našem extravagantním hotelu Circus Circus, přilehnul k Janče a usnul.

16/06/2016

Ráno jsme pobalili, prohráli 20 dolarů (na ruletě místo 8 padla 18 – o chlup). Na cestu jsem dotočil kelímek v Subway a vyrazili jsme pryč z Vegas. Po týdnu převážně ve městech nás teď čeká 14 dní převážně v přírodě, než se vrátíme na týden zpět do civilizace. Těšíme se na přírodu a tak si v lehkém stylu jedeme po dálnici směrem k Hoover Dam. Největší přehrada na světě. Vidět je to hezké, ale pořád je to víceméně jen betonová stavba a tak hned pokračujeme dál. Další zastávkou je Kingman. Malé městečko s muzeem elektrárny a route 66. Další, ještě menší městečko, kde stavíme je Seligman. Bereme benzín a pak parkujeme u bistra Snow cap. Proběhne fórek s hořčicí, kocháme se krásně vymyšleným interiérem i exteriérem, kde se jakoby čas zastavil, a přitom pojídáme hot dogy a cheesburger. Opouštíme historic route 66 a za dalších 80 mil nás vítá brána do Grand Canyon national parku. Je zhruba 16:00. Máme nakoupeno na gril, v lesíku jsem pobral pár větviček a už jsme na našem místě v kempu. To mají super připravené. Na auto, na stan, na ohniště s lavičkou – na vše je tu místa dost. Zlehka to připravíme a s batohem opouštíme kemp. Po okraji GC se buď vozíme free shuttle busem nebo z vyhlídky na vyhlídku jdeme pěšky. Fotíme se a kocháme se až do západu slunce. Po západu slunce jdeme lesem i mimo vyznačené trasy a radši tedy hledáme nejbližší bus stop. Je tma, když jedeme posledním nacpaným busem. Jako jediný vystupujeme u našeho kempu. A po 1km, už v chladnějším večeru, přicházíme ke stanu. Rozdělám oheň, opečeme slaninku a flák masa, dopijeme pivo a následně se zavrtáme ve spacácích.

17/06/2016

Budíček ve 4:58 odložen, následně zrušen. Hold východ slunce nad kaňonem neuvidíme, západ stačil. Vstáváme v 7:00, zabalení, čištění, sprcha, nákup. Po mírném bloudění – bez signálu, se dostáváme na správný výjezd z parku. Poslední vyhlídka, rozloučení s panem Velkým a ženeme si to na sever do městečka Page. Po dvou hodinách v autě, zastavujeme na parkovišti ,,atrakce nikoho“. Přes vyprahlou červenou arizonskou poušť jdeme 1 míli až ke spektakulárnímu výhledu na řeku Colorado. Tzv. Horsehoe Bend. Nebezpečné fotky, ještě nebezpečnější indonéský chlapec a zpražený se pouští šplháme zpět. Po pár minutách jízdy stavíme už v Page u Wallmartu. Super ceny nás donutili narvat vozejk. 80 $ v pytli, ale vzhledem k pár noclehům v kempech či neznámo kde se bude vše hodit. Přijíždíme k Lake Powel, což je azurové jezero uprostřed pouště na pomezí Arizony a Utahu. Píchneme se v kempu a hledáme nejbližší cestu k vodě. U půjčovny lodí máme smůlu, už dnes nepůjčují. Přejíždíme na provizorní pláž. Můžu vám říct, že až dnes jsem definitivně poznal význam sousloví ,, blahodárná voda“. Rochníme se až do západu. Voda, ležení, voda, ležení…. Teď už slunce zapadá, je 19:00 dopisuju toto, červený písek a bodláky všude okolo a už se těšíme na tmu a ochlazení. Pokud vše půjde tak jak má, tak bude následovat sprcha, stavění stanu a zase menší hostina v kempu. Přihlásím se, jak to půjde.

Vše šlo jak má. Sprška, nakradené dřevo (v poušti to byl oříšek), domácí burgery, stavění stanu a uložení. Ve 30ti °C ve stanu docela parádní spaní :-)

 

18/06/2016

Poprvé jsem se vzbudil na východ slunce, ovšem po pár fotkách a čůrání jsem opět usnul. Na podruhé jsme vstali cca v půl 8. Nasnídali se, zabalili a vyrazili dál. Po 30ti mílích jsme míjeli značku Antelope Canyon. I když jsem původně měl tuto zastávku s otazníkem a už jsem se s ní i vnitřně rozloučil, zastavili jsme a Janička rozhodla, že ji uskutečníme. Nelituji těchto dvou hodin ani 96 $ za vstup. Za prvé jsme viděli neuvěřitelné místo, za druhé jsme trochu pokecali s pravým Navajem a zároveň původním obyvatelům něco přispěli a za třetí jsme se trošku naučili fotit. Jízda jeepem i prohlídka Antelope byla přínosná. V půl jedné jsme startovali na tří hodinovou jízdu na hranici Utahu. Natankovali jsme zatím nejlevněji ( galon za 2,36), pojedli pár zásob a za chvíli jsme stáli u vjezdu do Monument Valley. Scenérie jako z jiného světa. Využili jsme naše SUV a podnikli menší okruh po poušti kolem monumentů. Měli jsme v plánu jízdu na koních, u výběhu však kromě mustangů nikdo nebyl, tak jsme popojeli dál a dali jsme si alespoň mexické tacco se zeleným chilli. Okruh jsme projeli nazpět znova, vyfotili pár krásných záběrů a odjeli z parku. Dlouhé rovné silnice s různými monumenty v pozadí byly úchvatné. Běžel tudy i Forest Gamp, i když to v tom horku jako běžec nechápu  Jeli jsme, jeli. Pár zastávek, pozorování sčímpů ( čti surikaty) a jak se začalo sluníčko dostávat k horizontu, zastavili jsme. Vesnice s názvem Monticello a motýlek Horsehead. Pěkně jsme si vybalili, uklidili auto, nabili přístroje, vychladili a dali pár piv. Spali jsme až do půl devátý. Teď je deset. Naházíme věci do auta a letíme dááál.

19/06/2016

Nyní jsme se poprvé vystřídali za volantem. Je pondělí 20.6. 12:00 hod. (předbíhám, ale čtěte dál) Jsme na cestě do Yellowstonu. Před námi je tankování, nákup a cca 400mil do kempu, kde strávíme noc, než se vydáme objevovat krásy nejstaršího národního parku v USA. Teď už zpět k předchozímu dni. Po odjezdu z motelu Horsehead u silnice jsme přes Moab dorazili k branám Arches national parku. Červené vysoké skály, serpentiny, poušť a 105°F (40°C). Na první trail 5km k Delicate arch jsme neměli odvahu a tak jsme šli jen 15 min na vyhlídku. I to stačilo. Severněji v parku jsme se vydali k Devils garden, ve které s dalšími oblouky sdílí horské plošiny i Landscape – největší oblouk na světě. S varováním rangera s mrknutím oka jsme se kolem cedule HORKO ZABíJí vyšlápli na dvou mílovou túru až k němu. Za hodinu jsme se vyprahlí, červení a maximálně spocení vrátili zpět k naší Kie. Oblouky mají své kouzlo, ale pro mě to nejhezčí park rozhodně není ( jak ho často popisují v jiných průvodcích). Moje teorie je, že zde park pro většinu, jež ho tak velebí, vystihuje heslo – i cesta může být cíl. Pro tyto lidi jde převážně o to tam dojít. Oblouk na konci je už jen třešnička. Euforie přichází z toho - ,,dal jsem to, překonal jsem se, zvládl jsem trail v poušti“. Možná to tak není, ale spíš jo. Ten pocit znám z maratonu. Konec fylozofie . Takže jsme se prošli, uschnuli a vyrazili dál. Cca 200mil směr Salt Lake City. Po cestě jsme dali slovní kopanou, Janča stihla film a ve 20:00 jsme platili vstup do státního parku Antelope Island. Byli jsme dost překvapeni, kam že jsme to dorazili. Ostrov v mělkém solném jezeře, spousta ptáků, ještě více hmyzu a pramálo lidí. Zaparkovali jsme u zálivu s pláží. Takovou beach jsem ještě neviděl. Zapadalo sluníčko, dali jsme pár piv, pár fotek a šli se osprchovat. Mezitím i ten zbytek lidí opustil pláž. Byli jsme sami, nádherný klid, na jedné straně západ slunce, na druhé velký měsíc. Připravili jsme si spaní v autě, dopili pivko, pobavili se hrou se stíny a v očekávání smrti uštípání komáry nebo vyhození od hlídkujícího rangera jsme usnuli. Já špatně, ale nakonec ano. V osm nás vzbudilo slunce pražící do auta. Prošel jsem kilometrovou pláží s miliony mušek až k hustě slané vodě, ve které jsem si zasplíval, jinak to ani nešlo. Pak jsme chvilku odpočinuli, dali sprchu a vyrazili. To už víte, teď jsme na cestě do Yellowstonu…..

20/06/2016

Janina bravurně odřídila 100 mil a já se mohl i kapánek prospat. Projeli jsme kouskem Idaho a Montany a po nákupu ve Walmartu jsme v 17:00 projeli západním vstupem do Yellowstonského parku. První zastávkou byly Gibbon falls a hned jsme pokračovali hlouběji do nádherně zelených lesů a hájů. Na křižovatce Noris jsme si dali první větší okruh po Noris Geysir Basin. Bublající jezírka, sopečná činnost a zápach síry. Toť seznámení s tímto supervulkánem. V 19:00 jsme vyrazili dál, s tím, že další stop bude až v kempu. To se nepovedlo. Příroda, výhledy, potůčky a blízký kontakt s divokou zvěří nás nutili zastavovat častěji a častěji. Už teď jsme věděli, že jedna rezervovaná noc je tu málo. Dojeli jsme tedy do kempu s nadějí, že zítra zkusíme sehnat další nocleh hned brzy ráno v jiném kempu, kde se hraje – kdo dřív přijde, ten dřív mele. Při čekinu v našem Bridge bay kempu jsem po lehkém zmatkování s angličtinou nakonec získal sympatie starší skautky a v plně obsazeném kempu nám našla ještě jedno volné místečko. Zítra se musíme přestěhovat o kus dál, nicméně hurá. Nadšení jsme přijeli na první přidělené místo D/188 a přečetli si instrukce jak se tu chovat. Hlavně „medvědí“ pravidla. Vybalili jsme a připravili grilovačku. Nacpali jsme se výtečnými žebírky a v očekávání dalšího skvělého dne jsme usnuli.

21/06/2016

Ráno jsme se přemístili na nové, zastrčené místečko hlouběji v lese. Krása. Veverky, ptáci, soukromí. Jeli jsme se osprchovat (za kilo osoba-nehoráznost), cestou jsme míjeli bizony, jeleny no a tak dál. Od sprch jsme se vydali na okruh parkem. Desítka označených bodů a cca 200km tímto skvostným územím. Při cestě k hlavní atrakci, tzv. Starému spolehlivci nám cestu překřížil bizon. Chodil si na silnici jako pán nehledě na to, že způsobil zácpu. Už zdálky působil tento tvor majestátně, ale až když jsme ho měli půl metru od auta se staženým okýnkem, pochopili jsme naplno jeho neohrožené chování. Taková jakoby z pekla pocházející rohatá bestie. Král parku. Hustý. Gejsír ke kterému jsme dojeli posléze se bizonovi nevyrovnal. Ale i tak to byla hezká podívaná. Hlavně jsme se v očekávání tříminutového představení stihli nasvačit. Po vyvrcholení „gejzírové show“ jsme jako jedni z prvních opustili narvané ochozy a přecpané parkoviště a svištěli dál. Představení gejzíru se opakuje každých cca 90 minut a tak se davy jen prostřídali. To my už jsme byli u Grand Prismatic Spring. Chladnější poryvy větru střídají teplé závany páry z horkých pramenů. Krásně zbarvený pool a jeho okolí nás pěkně nabili na odpolední dokončení okruhu. Před večerem jsme nakoupili pár drobností (pečivo, místní pivko, nanuk, baterku a hlavně dalekohled). Prošli jsme se údolím kolem vodopádů a vyhlídky na Grand Canyon of Yellowstone a pak před západem slunce dojeli do Hayden Valley, což je nejlepší místo na pozorování divoké zvěře. Občas panikařící turisté i cestovatelé zastavovali na různých místech čekajíc vidění nějakého místního legendárního tvora. My zastavovali také :-)

Stáda bizonů, srnek, jelenů wapity… i vlka jsme zahlédly z dálky. Jen ten grizzly nikde. No třeba v Yosemitech. Za setmění jsme dojeli do kempu. Při zjištění ztráty několika nocovacích kusů oblečení jsme to museli ještě jednou otočit ke sprchám, kde se věci věci z ranní koupele naštěstí našli. Rozdělal jsem oheň a unaveni jsme se pro tentokrát rozdělili. Já do stanu, Janina do auta. Noční teploty v Yellowstone, jež je v průměrné nadmořské výšce 2500 metrů, jsou okolo 0°C. Zima mě poprvé probudila už ve 4 ráno, definitivně pak v 6. Sbalil jsem stan a šel se projít po okolí, abych asi v 7 vzbudili Janču. Chvilku jsme nasávali ranní paprsky, než jsme pomalu opustili park. Přes horské hřebeny Grand Tetonu máme namířeno zpět na jih a nejspíš přenocujeme v Salt Lake City, kde si alespoň projdeme centrum. Je 9:00 a jedeme.

 

22/06/2016

Projeli jsme jižní bránu YNP a rovnou vjeli do Grand Teton NP. Parádní výhledy na zubatou krajinu s nejvyšším bodem Teton (4197 m.n.m.). Pokračovali jsme přes snobské zimní středisko Jackson dál přes ranče a kovbojské zapadákovy. Malebná městečka s typickým vzezřením. I kolem Southparku jsme projeli.Wyoming je hezkej stát, v hezkém prostředí s milými lidmi (když jsme se střídali za volantem, tak se nás kolemjedoucí klučina ptal jestli je všechno v pořádku a jestli nemáme problémy s autem - „Ne ne, moc díky“). Vyměnili jsme se. Před námi ještě 3 hoďky jízdy a jdu si zdřímnout. Po spánku jsme trochu mrzutí z pěti hodinové jízdy a vracejících se veder. Je dusno i venku i v autě. Zastavujeme kolem 17:00 v Salt Lake City u Temple Square. Atypické náměstí s mormonskými chrámy proběhneme a dál ve stínu podél budov až ke krásným fontánám, kde na terásce popíjíme Ice Laté. V 18:00 jdeme k autu s tím, že opustíme město a ubytujeme se v první vesnici. Ztratil jsem parkovací lístek. Naštěstí jsou v podzemních garážích hotelu Meriott vstřícní, slitují se a pouští nás. Šesti proudovkou se ze SLC řítíme i plazíme na jih. Po hodině a pár marných sjezdech míjíme ceduli Nephi – Safari Motel. To je na tuti. V půl devátý se vybalujeme i s nakoupeným taccem k večeři. Proběhneme mobily, pustíme film a v 11 spíme.

23/06/2016

V půl 10 se budíme. Nikam dnes nepospícháme. V 11 je check out a tak ho využijeme naplno. Prádelna a pak přejedeme do 3 hodiny vzdáleného Beaveru, kde bude odpočinek pokračovat než se další den ráno vydáme do Bryce Canyonu. S prádelnou jsme nakonec pochodili celkem dobře. Akorát sušička nám odmítla dosušit hadříky a tak jsme je rozložili všude možně v autě, v poušti do večera vyschnou. Z Beaveru jsme nakonec vyrazili ještě tento den do Bryce Canyonu. V 17:00 jsme v parku plném vyhlídek, srnek a prapodivných sklaních útvarů. Vystoupili jsme z auta a šli se asi hodinu kochat. Přes kovbojské městečko poblíž vstupu do parku jsme projeli jen s pár zastávkami. Poptávky na ubytko byly marné (plno nebo přes kilo), z rodea nás po chvilce taky vyhodili a tak jsme se posouvali dál. Postupně jsme vystřídali několik kempů s chatkami, motelů a penzionů, a když jsme kolem půl 9 pořád neměli kde bydlet, sjel jsem k jednomu ranči poblíž silnice. Zastavil jsem a po chvíli přišel šedivý chlapík v džínách jménem Bill. Pár vět jsme prohodili a nabídnul mi pokoj za 7O$ nebo místo na stan za 20. V obou případech dle vyvěšeného ceníku slevil. Ukázal nám co a jak, kde jsou sprchy, místo u potoka s ohništěm, že si můžeme vybrat atd. Sympaťák se sympatickým přístupem. Vytáhl jsem dvacku a šli jsme bydlet. Stan jsme postavil za západu slunce, jehož paprsky odrážely červené stěny za potokem tyčícího se okraje Bryce Canyonu. Oheň, místo večeře Buffalo Jerky a sud sýrových koulí, teplota ideální, krásné sedlácké sprchy, prostě super. Zatím jedna z nej nocí. Ačkoliv kolem 1 v noci teplota 50°F(10°C) donutila Janču přelézt do auta, já se vyspal výtečně.

24/06/2016

Deset ráno, po další sprše, zabalení a dopsání téhle věty opustíme Billův ranč a vydáme se po dvou dnech na jih opět západním směrem. Přes zastávku v Cedar City na obědě ve steak marketu opouštíme Utah a plynule přejedeme do pusté Nevady. Za celé odpoledne ji téměř celou přejíždíme až ke křižovatce, kde jediným stavením je bouda E.T. Jerky s „nejčistšími záchody v oblasti 51“ :-D. Na křižovatce se stáčíme a vybíráme zajížďku přes vesničku Rachel, což je dědina, která je nejblíže bájné Aree 51. V okruhu 50 mil není nic než křoví, písek, šutry a několik stád krav. Nejbližší benzína je 150mil (zaplať pánbůh, že jsme si té cedule všimli). Po hodině jízdy po opuštěné silnici s mírně nepříjemným pocitem, kdy míjíme značky jako „nevstupovat“, „nízko letící stíhačky“ a náklaďák s tankem na korbě, přistavujeme vůz u hospůdky Litlle Alien. Vtipně i vážně pojaté prostředí s fotkami létajících talířů, atrapami mimozemšťanů, suvenýry, s mimozemským burgerem a pivkem s ítým na etiketě. Při placení zavěsíme svoji jednodolarovou bankovku mezi asi deset tisíc jiných dolarových bankovek se vzkazy od všech možných lidí z celého světa a kolem 18:30 razíme dál do pustiny. Město Tonopah vzdálené 99mil nás vítá až při západu slunce už nevadského času, čili v 20:00. Poslední motel na cestě se jmenuje Clown a pokoj je za 42$. Neváháme. Circus circus byl překvapením, ale tohle je dílo:-) Nocujeme, ráno snídáme před pokojem, opět nakládáme auto, a co nevidět jsme na cestě…

25/06/2016

Nový den, nové zkušenosti. Při cestě do Death Valley nás samo od sebe zastavuje městečko Goldfield. U hlavní silnice jsme hned několikrát v údivu z toho, co vidíme. Zastavujeme, abychom si prohlédli místní vetešnictví. Objevujeme několik unikátních kousků a od paní vetešnice dostáváme „městské noviny“, kde se dozvídáme, že městečko ve kterém se nacházíme, bylo svého času před sto lety hlavním městem Nevady a centrem zlaté horečky. Od té doby se toho tady moc nezměnilo. Prašné cesty, polorozpadlé dřevěné domy a bizoní lebky podél nich. Po hodině pokračujeme dál. Asi v 1 začínáme klesání do nejnižšího, nejsuššího a nejteplejšího místa na světě. Death Valley! Co míle dolů to teplotní stupeň nahoru. Zastavujeme se ve visitor centru Furnace creek, kde teploměr ukazuje 122°F ve stínu (52°C). Pořádně horká facka. Rozkoukáme se a pokrčujeme na vytyčené body. Zabreskie point. Pro vyhlídku si musí člověk trochu vyšlápnout. V tom horku je to lahůdka. V autě jsme zpět po 15ti minutách včetně prvního setkání s párem Čechů a hned z nás začne lejt pot. Vypijeme skoro galon vody. Dalším místem je Bad Water, což je místo 86 metrů pod hladinou moře. Vyprahlá zem se zbytkem krystalků soli. Pak už zastavujeme jen párkrát. Abych si na kapotě opekl tousty :-) , abychom zkontrolovali po cestě vysekané auto v poušti :-(, abychom se mrkli na písečné duny a abychom se osprchovali u záchodů :-D… no a také abychom měli legendární fotku nekonečné silnice. Potom zhruba v 18:00 vyjíždíme dlouhé serpentýny z tohoto divného údolí a po hodině přijíždíme do městečka Lone Pine obklopeného pohořím Sierra Nevada. Se zastávkou v Subway se vydáváme do blízkých skalnatých kopců Alabama Hills. Slunce zapadá a my tak dlouho zevlujeme než je tma a než se rozhodneme jít spát. Horko v autě nás vyžene ven. Spíme pod širákem. Já na pohodu. S Janinou horší. Takže asi v 5 přelezeme do auta a dospáváme. Ráno si proběhnu hory a břeh potoka, vyfotím úžasnou Mount Whitney (nejvyšší hora kontinentu) a Lone Pine opouštíme.

26/06/2016

Já jsem od rána nabuzenej, v autě jedu koncert, Jani pospává. Prolítneme silnici kolem jezer, kolem požáru (zpětně zjišťujeme, že to žádná sranda nebyla) až k odbočce na Bodie. Prašnou cestou po deseti mílích k onomu známému městu duchů. Tak jak rychle na počátku zlaté horečky městečko vzniklo, tak rychle se po vytěžení také vylidnilo. Od té doby, 100let, stojí tak jak stojí. Je to nevídaný pohled na starou školu, starý kostel, starý důl, dřevěné domy ještě s polorozpadlým nábytkem či ještě prostřeným zaprášeným stolem. Hodinu se po městě procházíme – fotek hafo. Kolem 17:00 jedeme zpět na křižovatku u Lee Vining. Kam teď? Yosemite, jezera, zůstat? Jedem k jezerům, dám si krátkou osvěžující koupel v čistém studeném horském jezeře. Chci ještě, Janina chce postel a tak vítězí dohoda, že jedeme do Lee Vining do motelu, já si předělám plány a ještě jeden den tu zůstaneme. Večeříme fish and chips a speciální hotdog s místním pivem Sierra Nevada a v půl 9 jsme na motelu zpět. Je 9, dopisuji a po sprše dnešek zabalíme.

27/06/2016

Je první klasický dovolenkový den. Jezerní den. Vstávačka v 9, snídaně z pumpy. Než se Jani připraví jedu očíhnout útvary na Mono Lake a už skoro dohořené spáleniště lesů nad Lee Vining. V 10 naskládáme auto a opouštíme motel. Jedeme okruh tří jezer. U prvního se jen smočím a nasnídám. U druhého už se koupeme, válíme a bavíme okolím i ostatními návštěvníky (jogínka, jamajský otec a podobně). U třetího, ve 13:00 půjčujeme motorový člun a zásobeni na plavbu oťukáváme, co to umí. Střídavě jedeme, střídavě veslujeme. Chvilku v průzračné mrazivé vodě, chvilku ve výhni horského sluníčka. Kotvíme u ostrůvku, kde si užíváme zábavu s místními ráčky. Čas běží a chvilku i usínáme na naší plechové loďce. Okolo půl 6 uznáváme, že naše barva kůže i čas na vrácení loďky i na sehnání ubytování již více než uzrál. Odjíždíme od jezera a parkujeme u motelu co včera. Po sprše a záchraném mazání těl, odcházíme na večeři co včera. Přežraní, jak včera, jsme v 8 na motelu a s vidinou brzkého ranního vstávání a konečného se posunutí do Yosemitu jdeme spát. Klasický dovolenkový den. Dobrou:-)

28/06/2016

Z brzkého vstávání se vyklubal odjezd v 8:00. Za 12 mil už jsme ale projížděli vstupem do Yosemitského národního parku. Po půl hodinovém stoupání Tioga passem jsme zastavili a s překvapením si užili trochu sněhu. Následovalo hodinové klesání nádhernou přírodou, lesy a kolem jezer. A také přestávka na mou ranní spršku v jednom z ledových vodopádů. S pár zastávkami jsme takto doklesali až do Yosemite Valley. Nadmořská výška se snížila, teplota zvýšila. Dali jsme si říční pláž a pak následoval nákup v narvaném supermarketu uprostřed lesa (tohle amíci fakt přehání). Zakoupenou sváču jsme pak rozbalili na palouku ve stínu EL Capitan s výhledem na Lower Falls.

Asi ve 13:00 jsme se posilněni vydali na mílový trail k úpatí výše zmíněného vodopádu. Oficiální prostor k pozorování byl přeplněn a tak jsme si našli vlastní cestičky. Jednu až k místu, kde se 100 metrový vodopád tříštil o kameny pod ním a užili jsme si osvěžující sprchu, trochu horolezectví a pak se vydali níže. Tam se voda rozlévala do různě tvarovaných oázek a my jsme neodolali, svlékli se a cachtali se dobrou hodinu. Ve 3 jsme poposkočili autem jen o kousek dál, jelikož jsme zjistili, že v dálce mezi vysokými borovicemi padá voda ještě z větší vejšky. To byl Upper Falls, nejvyšší vodopád! Krásný pohled. Na okruhu v údolí jsme konečně našli cestu ven a dostali se až na Tunnel view a pak klikatou cestou až na Glacier point. Tyto ukázkové vyhlídky zná leckdo. Přesto nebo právě proto jsou to tak dokonalá místa, až člověka oči přecházejí. Opět jsme si trošku zariskovali a našli si jiná místečka. V 19:00 jsme se rozhodli park opustit. Viděli jsme sysla, datla, srnku a spoustu veverek, jen toho medvěda né a né potkat. Celou hodinu do výjezdu z parku jsme měli oči na stopkách a pomalu se sunuli k exitu. Nic. Smířil jsem se s tím, že jako si příroda pro nás schovala svůj úkaz v Alabama Hills totiž kamenný oblouk, tak si pro nás schovala i svůj výtvor z říše zvířat, totiž medvěda baribala. No nic i tak to byl krásný den v nejoblíbenějším parku v USA.

V 8 večer nám do stanoveného cíle, do Fresna, chyběla hodina cesty. Ze všech těch přejezdů, změn teplot a výšek a z hledání médi už jsme byli vyndaní ažaž. A když jsme v půl 10 večer zaparkovali u motelu Executive Inn s venkovní teplotou 33°C bylo to tak akorát vynést kufry, dát sprchu, sepsat těchto pár dnešních řádků a jít spát.

 

29/06/2016

Probuzení v divném městě s divnými lidmi. Divná snídaně, divný bazén. Dnes bude divný den. Pařák už od rána a nic se nám nechce. Nicméně v 11:00 se odhlašujeme a jedem k lesům, ve kterých zase hoří. Jedeme 100 mil, abychom si dali po cestě kousek mexického žvance a viděli pár stromů. Projedeme Kings Canyonem na který navazuje Sequia NP. Serpentýnami přijedeme na místo kam jedou všichni – parkoviště u Giant Forest. Zde se nachází i nejoblíbenější a nejstarší sekvojovec General Sherman. Půl mílovou stezku kolem jiných obrů, potkáváme i několik partiček Čechů (divné že až teď, až tady a v takovém množství). Sekvoje jsou ohromné a krásné stromy, ale ty lidi a ploty kolem nejsou nic pro nás. Opouštíme toto vyhrazené území a vydáváme se jižněji. Až tady si užíváme chvilku o samotě s pár zapomenutými, 3000 let starými a 80 metrů vysokými šlapáky. O několik mil dál je další „atrakce“. Ve spadlém kmeni sekvoje je vyříznutá díra a dá se projet autem… když už jsme tady… Jsou 4 a v tom našem dnešním rozpoložení „mouchy snězte si mě“ park serpentinami druhou stranou opouštíme. Za výjezdem kupujeme něco dárečků a hlavně semínka obrů, zvažujeme kemp u jezera. Z poloviny zatopenej, bez obsluhy, bez lidí a s chřestýši. Jedeme dál až k pumpě. Bilancujeme u energy drinků nad stavy účtů, hodnotíme dosavadní 3 týdny na cestě a pak se až do půl osmé posouváme dálnicí k městu Los Banos. Dilema motel nebo kemp vyhrává pohodlí a čas na závěrečný úklid před návratem do civilizace. S pohostinným Indem (pozn. zjistit proč tolik Indů pracuje v USA v ubytovacích službách) vyjednáváme cenu. Vyměňujeme piva a probíráme různé. Ve 22:00 spíme až do 9:00 ráno. Nakoupil jsem v marketu, udělal mega svačiny a za 10 minut máme check out. Poskládáme věci do auta a odjíždíme na poslední „nevím, co bude“ den.

30/06/2016

Tak a zase na cestě. Chybí nám posledních cca 200 mil do cíle. Při přibližování k pobřeží docela rapidně klesá teplota. Okolo poledne přijíždíme do zamlženého Santa Cruz s teplotou okolo 18°C. Dle ráno vyhledaných recenzí na Trip Advisor dorážíme k zelenému flíčku na mapě uprostřed města. Je to Bobs campground. Vyžilý surfař na nás hned za vraty houkne. Jde nám ukázat svou zahradu, kde ubytovává hosty. Na punk, ale dobře promyšlené. Prej za 30$. Odcházím to promyslet ;-) Nabízím 26 a pytel dřeva. Boba to hodně rozesměje, a že se poradí se šéfem. Po několika zvoláních přichází jeho asi osmdesátiletá matka. Z nabídky je taky v šoku, ale po krátkém dovyprávění našeho příběhu sleví na 25. Paráda. Stavíme stan a ve 3 odjíždíme k blízkému státnímu parku Aňo Nuevo. Podél pobřeží, lesní pěšinkou dojdeme po 2 mílích až k útesu a pláži, kde se povalují srandovní půltunoví rypouši sloní. Asi hoďku strávíme pozorováním skupinky 30ti jedinců. Jsou nám podobní. Voda, válení, chrápání, hašteření a šarvátky. Je to fajn. V 17:00 asi jako poslední opouštíme park. Opět krátká jízda po Pacific Highway 1 a za půl hodinky stavíme u vietnamské restaurace pro závitky a pho. V půl 7 jsme u Boba. S výborným kalifornským merlotem No. 8 a super vietnamskými předkrmy zahajujeme zvláštní večer, ve zvláštním kempu plným zvláštními lidmi se zvláštními příběhy. Až do desíti se výborně bavíme nad různými situacemi, které se dějí kolem nás. Po desáté zalazeme do auta k filmu. Janička usíná a a já se stěhuju na poslední noc do stanu. Probouzíme se až v 10. Většina sousedů je pryč. Jen štamgasti s nejsilnějšími příběhy zůstávají dál. Balíme, snídáme a do půl 11 opustíme Santa Cruz. V poledne jsme v SF. Ubytovat, umejt, vrátit auto a dnešek bude finito.

01/07/2016

Dojet do San Francisca už byl lehký úkol. 50 mil a pak půlhodinové posunování zácpami až do downtownu. Jeho panorama je zhrzeno jeřáby, tak jako ve většině moderních velkoměst po světě, ale první pohled na město je i tak pěkný. Pár set metrů od našeho rezervovaného hostelu doplňuju nádrž a zjišťuji, že nám do jednoho z nejdražších měst světa zbyly v hotovosti 3 dolary a dvanáct centů :-D. Kopcovitými ulicemi přijíždíme před hostel Amsterdam. Platím horentní sumu a vykládám kufry do pokoje 408. Vracím se k autu a po cestě do půjčovny si projedeme Lombard street – nejklikatější ulici světa. No, že bych to musel znovu… Ve 3 vracíme auto v Alamu. Minutová kontrola ze strany zaměstnance a popřání šťastné cesty. Za pár minut jsme zpátky na pokoji. Dělám první výčet a statistiku road tripu (4662 mil! – více v závěru). Po vybalení kufrů si vykračujeme 2 bloky do japonské restaurace. Dáváme si točené japonské pivo Saporo a Janina udon nudle. Útrata 20. Tak tady to bude něco. Jdeme se na to vyspat.

02/07/2016

V 8 vstáváme. Jdu na palačinky. Bohužel až v 10 se vyprdelíme a konečně vyrážíme trochu poznat město. Od hotelu si to suneme z kopce až na hlavní tepnu, na Market Street. Potkáváme podivné existence (Už za ten první den je poznat čím je SF jedinečné a výstřední, už samotní obyvatelé jsou tu dost jiní. Vizuálně i psychicky dost odlišní.) Na Market street se pokoušíme pochopit systém MHD . Fotíme si točnu historické tramvaje a jinou starou tramvají odjíždíme do čtvrti Castro. Milej tramvaják nám poradí kudy do Twin Peaks. Přesedáme na bus 37 a další milej chlapík (malíř, zřejmě gay) se s námi chvilku zapovídá a poradí kam dál. Vystupujeme pod vrcholem kopců. Na nich to hodně fouká a tak si výhled na Frisko užíváme jen chvíli než se vydáme zpět. V Castru bereme trolejbus a jedeme k Alamo Squere. Park je v rekonstrukci a tak si jen prohlédneme pár viktoriánských domečků až po 7 sisters (Painted laidies). Pěšky pak cestou do Golden Gate parku hledáme oběd a záchod. Záchod OK. Nejbližší strava je ale až 30 minut chůze. Jsme fakt hladoví, tak jdeme.. Bereme zavděk prvním KFC. Po svačině půl hodiny jen tak sedíme a vymýšlíme co dál. Ve 3, pořád na ten starej neštípnutej lístek, odjíždíme zpět do downtown. Jani si nakoupí ve Victoria Secret a pak mizíme na hostel. V 19 se rozhodujeme poznat trochu místní noční život. Jo. Poblíž hostelu kupujeme láhev vína za 4 a vývrtku za 2 a u St. Mary Catedral ji za stmívání dopíjíme. Kousek je Japantown a tak se víc nerozmýšlíme. Saké, sushi a jakýsi talíř všeho. Domlaskáme a v 10 se uličkami přibližujeme do naší čtvrti. V baru na rohu si dáváme drink. První, druhý, absinth… (až teď vidím účet na výpisu :-O ). Cesta na hotel ani následující ráno není zrovna procházka růžovým sadem. Finanční rezerva se za první den dost ztenčila, ale denní Frisko i noční Frisko check.

03/07/2016

Teď je asi 14:00. Jen jsem si skočil pro cíga a Subway, oholili jsme mi hlavu, Janča kouká na film a já pro dnešek dopisuji. Posledních 50 hodin na kontinentu, takže ještě pár řádků přibude. Zatím se loučím. Den jsme tak dokodrcali. Před spaním jsme si pustili Skálu, abychom se připravili na zítřejší návštěvu Alkatrazu. Toť už dnes fakt vše :-)

04/07/2016

4.7. Vstali jsme dle plánu v půl 7. Běžel jsem uklohnit pár palačinek a v půl 8 jsme opustili hostel. Přes čínskou čtvrť v ranním shonu, přes Cable Car museum, kolem Coit tower až do přístavu k pieru 33 to byla skoro hodina. Odtud startovala naše plavba na vězeňský ostrov. Lehce po deváté kotvíme na ostrově. Trochu větrno a mlha. Shodou okolností dáváme cigáro s klukem z Ostravy, než se vydáme na obhlídku cel. Cely, zázemí, kuchyně a ostatní je zachované tak, jak to bylo před uzavřením věznice v roce 1963. Zajímavá dvouhodinová prohlídka, pohled pro kámoše na Bory a v poledne už jsme zpět v marině. Popocházíme na známý pier 39. Lachtanů se tam plácá poskrovnu a tak se nezdržujeme a jdeme dál. Zastavujeme u ochutnávek a u létajících černochů, dojdeme k bistru a objednáváme si výborné sea food combo. Konečně je trošku vylezlé slunce a na mole hraje kytarista. Hezké odpoledne, ale znaveni předchozími dny se odebíráme pěšky do kopce zpět na hotel k odpočinku. V 18:00 vyrážíme ven. Linkou 1 dojedeme až k oceánu a na China beach se snažíme nalézt kouzlo Golden Gatu. Je mlha a větrno. Takže v 8 odjíždíme do centra. Kolem přístavu se kupí lidé v kraťasech, v bundách i v dekách. Hodně hvězd a pruhů. Zalezeme do In-N-Out Burgeru pro dobrej Double. Tlačenice neuvěřitelná, tak se trochu zdržíme. Před půl 10 už máme místo na plácku před zálivem. Na podiu se skotačí a vypadá to tu jak na festivalu. Přesně ve 21:30 hudba na moment ztichne a ozývají se první výbuchy slavnostního ohňostroje. Je mlha, moc vidět není. V 10 je po všem a stáda lidí se v mrholení rozhýbou všemi směry. Několik desítek minut zkoušíme čekat na bus. Marně a tak se opět vydáváme oněch pár km pěšky do kopce. Dnes podruhé. V 11 jsme na hotelu, unaveni a lehce znechuceni dnešním vývojem a usínáme.

05 - 06/07/2016

Je 5.7. Den odletu. Nálada je už lepší, nic si z těch pár trochu nepovedených dní v SF neděláme. Máme z toho spíš srandu. Palačinky, balení a v 11 máme check out, ve 14 odjezd na letiště. Zbývají dva dny v Istanbulu, jeden v letadle a budeme doma… no upřímě, těšíme se už :-) Tam kde jsme v SF začali, v Maru Sushi, tam jsme i skončili. Po sushi a sashimi jsme se dočkali objednaného shuttle busu, který nás v 15:30 vyhodil před letištní halou. Po mírné komplikaci s váhou zavazadel postupujeme přes kontroly ke gatu 99 a hodinu čekáme na boarding. Naše sedmsetsedmdesátsedmička je plně obsazená a tak nám nezbývá než přežít dalších 13 hodin na palubě se 300 dalšími lidmi. Před námi jedno dítě bleje, vedle nás druhé brečí, za námi kašle starší ženská, ale po večeři a filmu (Útěk z Alkatrazu!) máme noc a usínáme. Já se budím po pár hodinách, Janina až těsně před snídaní. Přistáváme 6.7. v 17:00 istanbulského času. Ten časový skok a hodina na pasové kontrole si vybírá svou daň. Jsme rozmrzelí, bereme tágo a za 50 tureckých lir se dopravujeme do Sultanahmetu před náš hotel. Dnes už se nikam nepoženeme a tak jen v ulici obstarávám durum a jde se spát.

07/07/2016

Jako ve 3 ráno jsme vzhůru. Tělo je zmatené a hlásí oběd. Po pytli brambůrků a něco cookies znovu špatně usínáme a pak se zabavujeme až do 7, kdy startuje snídaně. Snídaně je v našem hezkém Orient Express Hotel královská. Celý hotel předčil očekávání, určitě je nejlepší na téhle cestě (no a to byl levnější než zaplivaný Klaun v Nevadě :-) ). Po snídani se sám vydávám na průzkum okolí, Jani dospává. Cítím příliv nové energie. Ideální počasí, duch historického centra, začínající život na ulicích, milí lidé, obchodníci s čajem a dýmkou před bazary, palác Topkapi a mešita Blue Mosque. Za dvě hodinky jsem zpátky na pokoji, abych tuhle energii předal a mohli jsme si poslední den užít. Než se vydáme ven, zaplaveme si v bazíku a lehce si odpočineme. Nyní jdeme do plavek a tak zatím tečka. Po hrátkách v bazénu, po stahování fotek (edit: v PC room jsem zapomněl disk sakra, naštěstí ke mě teď letí někde poštou) jsme odpoledne hladoví. Vyrážíme ven. To už je slušný mumraj. V bazarech je to ještě větší rachot. Pokřikování a tlačenice. Zvládneme to jen hodinu a pak usedáme v bistru na gyros. Podél řeky jdeme v 17hod. zpět do hotelu. Večer vybíháme už jen vybrat poslední peníz a nasvačit se na roh na křižovatku tramvají.

08/07/2016

Ráno opět hodinová mega snídaně a turecký med až za ušima. Pak check out, pak shutlle bus, pak asijská strana města a pěkný výhled z mostů a jeho nyní velmi střežené letiště Sahiba Gocken. Kufry v pořádku, letenky v pořádku. Po půl hodinovém zpožděním odlétáme z Turecka. Už v letadle je slyšet čeština a krátký dvouhodinový let je až na rachtání celkem příjemný. Na Ruzyni jsme v 16 a to nás už vyhlížejí Janči rodiče. Sedáme do auta, vyprávíme a zasekanou dálnicí s pátečním provozem jedu 3 hodiny (to je pro mě teď už brnkačka) na západ Čech. Jo, tak jsme doma!

Závěr

30 dní je za námi a uteklo to jako voda. Jako voda v řece Colorado. Někdy líně a po troškách jako u pramenu, jindy prudce a divoce jako při tání sněhu. I tak jako ona se zařezává do americké půdy a vyrývá tak jizvy v podobě Grand Canyonu, tak se vzpomínky z cesty zarývají do našich myslí. Poprvé jsem byl tak dlouho na cestě. Za sebe můžu říct, že tak akorát. Zažili jsme spoustu krásných dní a momentů, samozřejmě i nudnějších dnů a krušnějších chvilek, ale to všechno k cestování patří. Až na SF jsme měli štěstí na počasí. Párkrát až z prdelekliku. Písečná bouře v Death valley a požár lesa u Lee vining nás předběhli jen o pár dní. Na místo jsme dorazili až po „katastrofě“. Měli jsme většinou štěstí na lidi, raději ani nevzpomínat na atentát týden před naším příletem (aktuálně převrat – týden po našem odletu). Hrubý plán cesty jsme kromě 3 bodů (z 60ti) splnili na jedničku s hvězdičkou. Rozpočet jsme udrželi na dvojku. Chování tak jako vždycky za 3 :-D. Výsledná je chvalitebná, což je super. Co je dnes dokonalé, že? Možná to na tu výbornou dozraje až časem, ale teď budu s hodnocením pragmatik. Pokud teda mohu doporučit, těm co se do států chystají. Mějte více dní v přírodě, méně ve městech. Raději mějte vyšší rozpočet či rezervu a možná stačí 3 týdny, ať člověk není přesycen. Nicméně rozhodně to stojí za to!

 

Teď pár čísel mocné čarodějky statistiky:

Projeli jsme za 22 dní cca 7500km (průměrně 350km za den, někdy 20 jindy 600) se 194 galony paliva (průměrně 18kč za litr). Ze 30ti nocí jsme strávili 2 v letadle, 3 v autě, 6 v kempu, 11 v motelu či hostelu a 10 v hotelu. Byli jsme v nadmořské výšce od -86m do 2831m.n.m. zažili jsme teploty od -1C do 52C. Projeli jsme a poznali 8 amerických států, 10 národních parků, 5 státních parků, 6 velkoměst a nepočítaně zapadákovů. Jedli jsme od housky za 10 centů po večeři za 60 dolarů. Spánku bylo někdy jen pár hodin, jindy jsme si dovolili dvanáctku. A nejdůležitější číslo? 95% času jsme byli šťastní, těch zbylých pět procent ale do života potřebujeme taky. Do života, do reálného života, co nás čeká teď 

 

 

Amerika:

Amerika je obrovská země, všechno big size, dlouhé vlaky, velké trucky, široké dálnice, maxi kelímky a obří lidé. Říká se země neomezených možností. Ano. Jen tady se dá asi všechno koupit. Ale i za maličkost se platí. Člověk nebo firma si může koupit/sponzorovat celej úsek dálnice pak ji může jedinec jedním pruhem za pár centů využívat. Můžeš koupit obrovskej bejvák v Malibu a k němu 5 lamborginy s SPZ Guest 1 – 5 (to jako pro hosty residence), když máš 100 mega, ale nemůžeš absolutně nikde zaparkovat, když nemáš dolar. Kontrasty tu bijou do očí. Kapitalismus tu vzniknul a jako první zde ukazuje svoji neudržitelnost. Tenhle divně konstruovanej systém tu dělá z lidí zvláštní stroje… ale to je asi na dýl, cestopis tím nebudu kazit.

 

 

Američané:

Američané jako takový jsou dle pověstí – ano – většinou milí a usměvavý lidé. Ale také líní, pomalí a nemachrovaní až netolerantní. Mockrát se na ulici dočkáš pozdravu a úsměvu jen tak, ale taky se dočkáš čtyřčlenné dohromady tunu vážící rodinky, co si to sune ulicí, v ruce svačinky a vůbec je nezajímá, že by je někdo mohl chtít obejít. S tou leností a obžerstvím je to až zarážející. V leckterém parku vede vyasfaltovaná cesta až přímo na místo a u ní je fast food :-D …Také mi vadí ta netolerance vůči jiným národnostem. Ne vždycky jsem jak neangličtinář přesně rozuměl hned napoprvé. Všude ve světě pro to mají pochopení a vysvětlí ti to napodruhé. V Usa se mi párkrát stalo, že místo toho přišel nechápavý pohled - nejsi z Marsu? – nebo rovnou opovrhující pohled bez další komunikace. Ta hrdost z vlastenectví, všude vlajky a ten předchozí popsanej přístup je zrovna tady přitom tak pokryteckej. Koukat na jiné národy skrz prsty, odsuzovat jiné rasy a náboženství a podceňovat či podněcovat jiné státy k tomu samému. Říkat já jsem nej… paradoxně jsou spojené státy tvořené mixem všech možných kultur. Před 200 lety praprapradědeček toho „pravého američana“, který se tě pyšní svou vlastí a kouká nadřazeně na cizince, musel vybít nespočet původních obyvatel – Indiánů, zabrat jejich zem a vymyslet systém a zákony tak, aby tu ten „pravý američan“ vůbec mohl bejt. Trocha objektivnosti by státům a hlavně jejich obyvatelům prospěla. To co na nich ze svého pohledu velmi cením, je vztah k přírodě a cestování. Není nic neobvyklého, že se celá rodina sebere, naloží svůj obytný vůz (spíš kamion) a vyrazí na měsíc poznávat nové země kolem svého domova.

 

Camping, krásné počasí, rozmanitá příroda, bohatství a lidé jako všude… to je Amerika. Bye bye!

 

(trochu mě mrzí, že jsem víc nefotil a hlavně netočil. Ale na druhou stranu, některé zážitky, situace a scenérie jsou kamerou nezachytitelné a slovy nepopsatelné. Kdo chce zažít Ameriku, musí osobně :-) ...něco přeci jen níže....

 

 

 

Fotogalerie prozatím na fb:

Road trip 8 + Istanbul / USA, Turecko 2016

 

Pro pořádek přikládám a zálohuji i některé videa z cest.

Omluvte jejich kvalitu a možná nedostatečnou obsažnost, přeci jen jsem v tomhle směru amatér :-)

 

Moje videa (tradiční omluva za kvalitu a střih):

Sestřih GoPro

 

Sestřih telefon

 

 

Videa inspirativní v cz/en z TV nebo Youtube:

Travel journal 1 a Travel journal 2

 

Kontakt

email : info@daweb.one

telefon: +420 775 658 883

Copyright © All Rights Reserved ale kopírování povoleno