POBYT VE TMĚ

2021

ÚVOD
Vyjimečně chci hned na začátku upozornit, že komu nápad "jít do tmy" nepřipadá ani trochu zajímavej, tak ten ať ve čtení nepokračuje. Nepochopí to.
Komu to trochu zajímavé přijde, ale dát za to 8 tisíc je pro něj nepředstavitelné, ten ať klidně pokračuje. Jsem přesvědčenej, že je tu šance, že uzná, že je to určitě o dost lepší investice, než nová bunda a boty :-)
No a ty ostatní vítám a utěším je tím, že v Tibetu se do tmy a na 7 týdnů (!) chodí od nepaměti. Pár odvážlivců to provozuje už i v Čechách.

PROČ TMA A PROČ TEĎ?

To, že existuje něco jako pobyt ve tmě, jsem zaregistroval zhruba před 8 lety. Přečetl jsem si o tom několik článků, jak odborných, tak laických. Už tenkrát mě to zlákalo natolik, že jsem si do podvědomí (i sem na blog) zapsal, že to musím jednou zažít. Čas plynu, já stárnul a občas jsem o tu myšlenku zavadil. Ale nebylo to nikdy příliš akutní.
Svůj běžný život jsem dál naplňoval jako běžný člověk běžnými věcmi. V posledních letech především rodinou a prací.
Svojí potřebu být prospěšný jsem se snažil uplatňovat právě tam a občas i ve veřejném životě. Obojí se snažím stále.
Svůj chtíč po poznání a nových zážitcích jsem uspokojoval občasným cestováním. Když to půjde, chci v tom pokračovat.
Svůj hlad po výzvách a posouvání limitů jsem krmil většinou sportem nebo adrenalinem. Na to je času nejmíň. Stačit to musí alespoň sporadicky.

ALE, svou touhu po větších a méně přízemních věcech, po větším vnitřním seberozvoji, to jsem zanedbával takřka úplně.
Kromě občasné četby a jiných podobných způsobů rozšiřování znalostí a vědomostí, na nějaký hlubší duchovní posun prostě nebylo kdy. Holt času není a nebude nazbyt.
Nestěžuju si a neříkám, že by "běžný život" za normálních okolností k uspokojení duchovních potřeb a naplňování smyslu života nestačil. Dlouho stačil a dodával mi životní energie ažaž. Většinou se dařilo a všichni byli šťastní a spokojení. A stačil by dál, kdyby všechno šlo tak, jak má...

JENŽE za poslední rok se z většiny normálních a běžných denních činností stali nenormální, chaotické až stresující situace. Na svědomí to mají jak externí, tak interní podněty. Ty vnější jdou ovlivnit jen velmi těžko, na těch vnitřních se dá pracovat. Ovšem ne vždy to je v silách jednotlivce. Život nebyl nikdy jednoduchý a nemám mu to za zlé, ale ten poslední rok mému osudu naložil pořádný náklad. Složitost nad složitost. Postupně se začalo hroutit vše na co jsem byl zvyklej, vše na čem mi záleželo, vše co jsem budoval a i to, co s vypětím sil fungovalo, najednou nebo opět dostávalo výrazné trhliny.
Abych byl spravedlivý, tak nebylo všechno jen černé, pár věcí se i povedlo, překonal jsem pár překážek, splnil si pár tužeb a obrovskou radost mi celý rok dělal syn, kterého nadevše miluju. Ale právě o to víc je ten vývoj kolem tragický. Abych to nemusel popisovat konkrétně a detailně, mám přiléhavé přirovnání a to musí stačit.

Můj rok 2020 i začátek 2021 vypadá jako křivka vývoje pandemie nového typu koronaviru. Ačkoliv na mě a mé blízké okolí pandemie až tak výrazný dopad neměla, tak to prostě sedí. Všechny ty vrcholky vln na covidovém grafu kopírují loňské nárazy v mém životě. A to i svojí výškou/silou. První vlnka byla slabší, jen takové varování. Někde se trochu otřela a skoro vše se pak vrátilo do normálu. Druhá vlna už ukázala na velkej problém. Dotkla se všech oblastí života a už se jí nechtělo výrazně klesnout zpět. Předposlední - ta na přelomu roku - už byla drtivá. Prohra, zmatek, nezdar, bolest. Doma, v práci, v sousedství, v zálibách... prostě všude. Opakuji, že nemluvím o covidu, ale prošel jsem i jím - právě na vánoce. K tomu všemu.
Marně jsem hledal řešení, jak tyhle vlny osudu zmírnit nebo zastavit. Nedařilo se.
Omílali mě pořád. Koncem ledna jsem se tedy rozhodnul zkusit něco víc. Zabrat. Pokusit se o nějaký radikální zlom. Zkusit vymyslet co a jak dál. Na to člověk potřebuje vypnout, změnit prostředí. No, první můj nápad - odjet za známým pod Kilimandžáro do Tanzanie pomáhat vesničce a místnímu sirotčinci - i přes důkladnou přípravu troskotal na stále se komplikujících podmínkách cestování a jak víme dnes, ztroskotal by na tom definitivně, tak jako tak.
Letenku na březen jsem nekoupil a vymýšlel dál. Prozřetelnost tomu chtěla a někde jsem zahlédl cosi "...ve TMĚ...". V podvědomí jsem si našel onen šuplíček z dřívějška a oživil tím svůj zájem o tuhle věc. Hledal jsem informace a možnosti. Evidentně jsem nebyl jediný a po podobné zkušenosti nyní toužilo více lidí, než kdy dříve. Ano, kdy jindy posilovat tělo a ducha? Někdo začal otužovat tělo v ledové vodě a někdo upřednostnil otužení ducha v temnotě. Já už jsem kdysi navštěvoval polárium a i v ledové studánce se koupal, tělo jsem snad dostatečně posílil i srpnovým závodem a tak jsem pokračoval v hledání volného termínu pro pobyt ve tmě. Pro onoho ducha.

Někde měli úplně zavřeno, jinde volno až od května. Ach jo, říkal jsem si, smůla a nepřízeň trvá. Zničehonic to začalo jít ráz na ráz. Prásk. Uvolnil se termín. Email. 26.2. - 5.3. Jasná zpráva. Rezervace. Informace. Potvrzení. Přesně tak jsem to potřeboval. Přesně tak jsem to vzal. Čekat měsíce jako ostatní v mém případě postrádalo smysl. Asi to tak mělo být. Tak to tak mám.
To, že jsem chtěl původně do Afriky za sluncem a pomáhat, ale nakonec pojedu na Moravu za tmou a pro pomoc, je vývoj ke kterému nemám vysvětlení sám. Tak to chodí.

Měl jsem tedy jen 3 týdny se na to připravit, nabrat odhodlání a nevycouvat. Hodně jsem si mezi tím o tmě zjišťoval, zkoumal své důvody a hledal motivace.
Moje důvody a moje motivace:
Posílit psychiku a posunout limity
Zpomalit mysl a zrelaxovat tělo
Pochopit procesy a utřídit myšlenky
Očistit se, smířit se, najít se
Uzavřít minulost a rozhodnout budoucnost

Tím jsem naplnil seznam signálů PROČ jít.
Koncem února se zvedá čtvrtá vlna epidemie, i ta venku i ta ve mě, a já doufám, že po návratu z temnot bude po ní. Alespoň po té vnitřní. Doufám, že po sedmi dnech sám a po tmě vyjdu silnější, čistější, moudřejší a doufám, že přesně po roce se vrátí křivka života k zemi, do klidu, do spokojeného standardu. Že skončí ROK NETOPÝRA. Takže kdy jindy než TEĎ.
Tma si mě zavolala ;-)

DEN D

Je 26.2. Den nástupu do tmy. Včera jsem si sbalil a vyřidil pár restů. Dopoledne jsem ještě pracoval. Vyřídil jsem pár pozdravů. Zatelefonoval jsem si s tím nejcennějším, co mám. S mým synem Tadeasem. Na to, že mu je 2 a půl roku, tak jsme si pěkně pokecali. Zajímavé, že zrovna dnes :-) Přiznávám bez mučení, že on mi bude chybět ze všeho a ze všech nejvíc.
Po 13:15 jsem to zabalil v práci a vyrazil jsem na vlak. Na Andělu mi Hare Krišna nabízel knihu Poznej Sebe. S díky jsem mu ve spěchu odvětil, že na to se zrovna chystám a na knihu bych neviděl :-) Prošel jsem si po čase Václavák. Byl prázdný. Až na frontu u odběrového místa. Apokalypsa, opravdu.
Na hlavním nádraží jsem si dokoupil pár potřebných věcí a nastoupil do vlaku, jež odjížděl ve 13:57 směrem na Brno. Po hodině zevlování a po hodině psaní se blížím ke svému cíli. V 16:30 vystupuju z vlaku ve Skalici nad SVITAVOU. Začíná zapadat slunce. Jak příznačné. Dopíjím svůj poslední RedBull a nastupuji do autobusu do Lysic. Projíždíme asi 3 vesničky, z nichž jedna jsou Drnovice. Zavzpomínám na Radka Druláka. A ve čtvrt na šest už cílová zastávka - Lysice, pohostinství. Podle mapky na webu se vydávám podél potoka až k lysickému zámku a přes oboru nad ním pozoruji altánek na kopci. To je místo, kde za týden opět prvně spatřím slunce. Vydávám se zpět, abych na šestou dorazil k místu pobytu. Před domem s věží si dávám poslední cigáro a volám svému opatrovníkovi Daliborovi a ten mi jde otevřít. Slunce zapadlo a dveře domu se zavřeli. Zabydluji se.
V 19 následuje společná večeře. Ano, opravdu vegetariánská, nelhali. Jsou tu tři tmářské prostory a tak jsme u stolu čtyři. Dalibor, já, Jana a Eva. Mladý lektor zpěvu a hlasu Dalibor nám dává instrukce, rady a tipy. Sem tam to proloží svými zkušenostmi, sem tam příběhy minulých návštěvníků. Dostáváme se k podstatě terapie tmou i ostatních nabízených rituálů a služeb. Probíráme to důkladně a atmosféra se nalazuje na onen vstup do tmy. Nakonec se seznamujeme s Alex a jejími metodami. Pak už si jen poslechneme didgeridoo a s ovocem v ruce se loučíme, každej do svých prostor.
Jsem po sprše a převlečený. Je 22:02. Dopisuji tyto řádky. Vyfotím si prostor na památku a pak už vypnu a odhodím mobil.
Naposledy tu zkusmo zašmátrám se zavřenýma očima. Pak si zhasnu, zapálím svíčku a pokusíme se usnout. Další záznam bude zítra hlasovým vstupem nebo kostrbatým písmem. JDU NA TO.

TMA (upravené zápisky a myšlenky ze tmy)
27.2. Čas letí
Svíčka dohořela když jsem spal, tma přišla někdy uprostřed noci. Vzbudil jsem se po vydatném spánku a po chvíli jsem uslyšel domluvený signál. Tři zaklepání. Dalibor přinesl polévku. Byla taková bez chuti, ale snědl jsem ji a vrátil se na postel. Tělo dál odpočívalo a mozek pracoval normálně. Usnul jsem, vzbudil se. Vykoupal se, snědl salát a usnul znova. Úplněk neúplněk.

28.2. Čas běží
Měl jsem sen. Zdálo se mi o světle. Není divu. Už 40 hodin jsem jej neviděl. Z toho jsem odhadem tak 30 hodin prospal. Dalibor s jídlem byl jediný kontakt s realitou a jediná možnost odhadnout denní dobu. Krátký kontakt a nepřesný odhad. Kuskus k obědu. Salát k večeři. Lokání osmotické vody. Mezitím nic. Prázdno. Po koupeli se nahmatám zpátky do postele.

1.3. Čas plyne
Těžko říct kdy vstávám. Dělám si kapučíno a jsem na sebe hrdý, neopařil jsem se. Proces na destky minut. Cvičím, medituji. Po donášce oběda usuzuji, že je tak 60 hodin za mnou, možná 62, možná 66. Myšlenky začínají kmitat, uklidňuju se čokoládou. Při návratu z WC jsem se nepěkně nakopnul o rám postele. Boule na holeni. Večer zase salát. Jako snažím se bejt skromnej a nejsem náročnej ani na jídlo, ale ten místní jídelníček mi přijde lehce monotónní. Ráno = ovoce - jablko, hruška, pomeranč nebo banán. Oběd = neslané cosi - kuskus, nákyp, protlak nebo něco v tomhle vege stylu. Večeře = salát - ledový, míchaný, nakrájený nebo nahrubo. Jsem králík? Asi jsem jenom mrzutý. Ulehám a sytím se křupkama. Nedaří se mi usnout. Převaluju se a bliká mi před očima. Dneska je první den meteorologického jara. Netuším jaké je venku počasí. Dneska je rok od první prokázané nákazy covidem u nás. Netuším jaký je vývoj. Přemejšlím nad podobnýma blbostma až nakonec usnu.

2.3. Čas se vleče
O půlnoci jsem byl v polovině. Nevím jestli jsem spal či bděl. Spánek se za ty 2 dny dost zhoršil. Nad ránem (asi) jsem si chtěl udělat kapučíno. Tak jako obvykle. Abych dodržel rituál. To včetně vyprázdnění. Konvice necvakla. Zkusil jsem ji přepojit. Zase nic. Mávnul jsem rukou. Buď to bylo tím, že zrovna nehučela ani lednice ani rekuperace nebo tím, že se děje něco neobvyklého, ale slyšel jsem zřetelněji, než předtím, co se odehrává v prostorech nade mnou. Tam svou tmu prožívala Eva. Nyní pravděpodobně dost silně. Různé zvuky neklidu přerušil až zřetelný hlas. Eva telefonovala!?! Našla si a zapla telefon. Ende :-( Nerozuměl jsem všemu, ale pochopil jsem, že ji není dobře, nemůže si udělat čaj, nemá čerstvý vzduch a nedaří se jí spojit s domácími. Pak vše ustalo. Asi po hodině se ozvalo 5 zabušení a zvuk sklápějících schodů do podkroví. Pak už jsem rozeznal Daliborův hlas s omluvou, že spal a telefon od Evy neslyšel. S Evou situaci rozebírali poměrně dlouho. To už jsem neposlouchal. Dalibor pak 3x zabušil i na mě. Vysvětlil mi co se stalo, že se jedná o plánovanou odstávku elektřiny, že Evě je špatně a že končí. Zdá se to jako blbost a je to možná až úsměvné. Na co elektřinu ve tmě??? No tak na lednici - samozřejmě bez žárovky, na konvici, na vytápění, na větrání a na teplou vodu k mytí. Jistě pár hodin se to dá v pohodě přečkat, ale když je ti zle fyzicky i psychicky a tma ten pocit paniky zněkolikanásobí, tak to není příjemná věc. Tma je obrovský zesilovač a zesiluje naprosto všechno a tak Evy rozhodnutí částečně chápu. Já si řekl Daliborovi o horkou vodu na to kapučíno a pak si do oběda užíval ticha bez hučení lednice a ventilace. Po obědě jsem se ponořil do myšlenek. To nic nedělání je strašná věc. Vůbec to neznám, neumím, neovládám. Tady mi nic jiného nezbylo. Vůle, chlapče, jako vždycky. Do noci jsem si protrpěl svoje. Mozek šlapal na 200%. Ohňostroje nápadů a pocitů. Dobrých i špatných. Hodných i zlých. Bum, bum. I v hlavě, i před očima. Po x hodinách (4-8 ?) se zčistajasna všechno začalo uklidňovat. Mě se v hlavě vytvořil plán. Vize, která splňovala mé očekávání. Obsahovala vše. Vše čím jsem byl, všem čím jsem a vše čím chci být. Obsahovala všechno to co a koho mám rád, co chci a nechci dělat. A hlavně obsahovala to JAK TO MŮŽU UDĚLAT, aby to tak bylo a aby to bylo správně. Usínal jsem plný radosti.

3.3. Čas stojí
Pocit radosti z naleznutí nějakého řešení vydržel do procitnutí. Kapučíno s plánováním detailů onoho včerejšího vidění. V tom se rozezvučely sirény. Nevím jestli jako potvrzení správnosti mých úvah nebo jako varování před tím, co mi to běhá hlavou za bludy. Určitě se ale rozezvučely proto, že je první středa v měsíci a pravé poledne. Po dlouuuuuuuuhé době tedy vím na tuty, jaký je přesný čas. Zbývá mi 40 hodin do konce. Teď bych ho chtěl zastavit a doladit co potřebuji. Jenže čas si dělá co chce. Není přítel ani nepřítel. Prostě je a měří. Většinou jinak než zrovna chceme, ale to je samozřejmě náš problém. On je spravedlivý a měří všem stejně. Tyto rozvětvené postuláty nad vesmírnými zákonitostmi přeruší klepot. Dalibor donesl jídlo na dalších 24 hodin. Je výborné. Jak oběd, tak večeře. Přitom je podobné jako vždy. Fakticky nejde o chuť, jde jen o moje aktuální rozpoložení. Jsem sice nutriční barbar, masožravec, zbytkůdojídač, sladím a solím, ale když jsem v pohodě, tak ocením i mrkev s pohankovým chlebíkem. Radši se jdu vykoupat. Cestou tam registruju prostor už dost přehledně, připadá mi, že vidím. Vím kde jsou dveře, kde je kohoutek, svlékám a meju se jako za světla. Oči přivykly tmě, tak jako bych byl šelma. Mám hřejivý pocit. Vylejzám z vany a pocit se mění. Občas vidím na místě, kde by měla být zeď, okno. Můžu se jím podívat ven. Obraz problikne. Začne se mi točit svět. Bourám do všeho kolem sebe. Lehám si. Vidím zvláštní tváře. Znetvořené obličeje. Vybavuje se mi Josef Fritzl. Zavřel mě sem on? Jsou to divné chvilky, které naštěstí brzo ustupují. Hladina DMT se vrací do zvýšeného normálu a tak mozek zaměstnávám zase spíše reálnými radostmi a reálnými starostmi. Vůbec nevím jestli je ještě středa nebo už je čtvrtek. Buď jak buď, je dneska a je čas jít spát... To si říkalo tělo, mozek si myslel něco jiného.

4.3. Čas neexistuje
Spánku bylo jen pár hodin. Asi. Od probuzení si opět v plné síle formuluju myšlenky. Uzavírám a hodnotím pobyt. Přichází Dalibor s jídlem. Vtipkuji, jsem nad věcí. Nerozhodí mě, že nebude Rapé. Nezvyklá mě přinesený budík nařízený na východ slunce. Po obědě si přehrávám diktafon. Já rozumím těm slovům, útržkům vět i dlouhým proslovům, ale ta změť se nedá publikovat - což jsem měl v plánu. Nevadí mi to. Tentokrát jsem to dělal opravdu převážně pro sebe. Tma a noc. Asi.  (foceno při odchodu - "zbytky" jídla z posledního dne, pro představu)

VÝSTUP
5.3. Bubu-bu-dík
Z poloprospané a poloprobděné noci mě z postele zvednulo řinčení starodávného budíku. Uvařil jsem si poslední kapučíno, oblékl se, našmátral kliku a pomalu vystoupil ze tmy. Do společné místnosti střešním oknem dopadalo první denní světlo. Pozvolna jsem se rozkoukával, naplnil kapsy od vesty a pak schodištěm opustil dům. U první cigarety po týdnu jsem si zapnul telefon. Raději s filtrem a v režimu letadlo. Stezkou kolem zámku jsem se v mlze a sněhem proplétal stromy až k altánku nad Lysicemi. Očekávaný východ slunce v 6:28 proběhl za mraky. Jaro se zatím nekoná. Ale tak aspoň mě nečekal světelný šok. Porozhlédl jsem se a postupně jsem vykročil na cestu zpět. Ve svém prostoru, už rozsvíceném, jsem si začal balit a uklízet. Nakousal jsem hrušku a čekal na společnou snídani v osm. Ta se nakonec nekonala. (Daliborovo přítelkyně Alex jela na covid test do Brna. Tak proto se nekonalo Rapé, asi není úplně vhodné, aby někdo s příznaky foukal do nosu někoho jiného tabák s bylinami :D Covid tedy stále mezi námi. I zde, tak blízko úplné izolaci. EDIT - test pozitivní :/ Čtvrtá vlna, jak jsem si představoval před nástupem, nesplaskla. Naopak. Ale snad už je poslední. Btw. Kdyby se úplně každej na týden zavřel do samoty, tak jsme za týden na nule. Ale dost o tom. Konec závorky.) Dobalil jsem si tedy batoh a sebral poslední své věci ze stolu. V místnosti jsem zanechal jen původní inventář. Jedním z nich je notes. Vytrhnul jsem a do kapsy uložil mé heslovitě popsané listy. Poslední list ze včerejší noci obsahoval přeformulovaně toto:
Chceš bojovat s netopýrem - staň se netopýrem.
Zemřít ve tmě, zrodit se ve světle.
Musel jsem projí tmou, abych vyšel osvícen.
To jsem v  notesu nechal. Jen jsem si to přepsal sem, rozvíjet to nehodlám. Beru batoh a odcházím. V autobuse jsem vyřídil několik zpráv a telefonátů. Ostatní aplikace spojující s realitou ještě počkají. Teď už sedím ve vlaku do Prahy a píšu. I nejméně osvětlený displej mě pálí do očí, ale dopíšu to. No a až to bude dopsané, tak vy budete číst tohle SLOVO.

SVĚTLO (s odstupem z domova)

Mám potřebu to nějak shrnout a podělit se o to. Je mi předem jasné, že to půjde těžko. Podobné zážitky a zkušenosti jsou nepřenositelné. Každý prožívá jiný život a tak bude každý jinak prožívat i tmu. Každý může mít jiné důvody a každému je tma nepomůže řešit. TMA prostě není pro každého. Je to takové předpeklí - očistec a ne každej jím má nebo musí projít. Proto nenabádám - JDĚTE TAKY. X lidí se mě zaptalo MÁM JÍT TAKY? Nevim. To se prostě musí cítit, není to jenom taková kratochvíle jako koupel v lednu v řece. Nicméně pokusim se o takovej hypotetickej tip. Pokud by proběhnul sociologický průzkum včetně detailního seznámení s problematikou pobytu ve tmě, tak bajvoko odhaduji, že o téhle "procedůře" by mohlo začít byť jen uvažovat tak 100 lidí z 1000 oslovených. Ze 100 jen 10 by se nakonec rozhodlo jít. Z toho ne všichni by pobyt dokončili a ne všechny by tma dokázala nasměrovat požadovaným směrem. Takže je tma vhodná jen pro pár promile populace? Možná. Statistiky neexistují. Tak jako tak je terapie tmou jen velmi okrajovou metodou v oblasti " zkoumání psyché" a oficiální psychologie terapii tmou jako metodu, kterou by mohla začít rozvíjet ani v nejmenším nevnímá. O psychiatrii tlačenou psychofarmaceutickou lobby ani nemluvě. To i psychedelika jsou v oblasti výzkumu vlivu na lidskou duši a změnu vědomí o kus cesty dál. Mainstream je nekompromisní, tma je alternativní a zatim hodně upozaděná cesta.
No každopádně i tak se pokusím to celé pro případné uvažující čtenáře nějak shrnout. Nejdřív sám za sebe. A do kostky.
Moje tma probíhala zhruba takto:
1. den - odpočinek
2. den - nuda, strádání
3. den - smutky, katarze
4. den - odpuštění, očištění
5. den - řešení či smíření
6. den - přijmutí
Zbývá to jen integrovat a uplatňovat. Realita je však proměnná a může se stát cokoliv. Třeba o nějakém prožitku ze tmy nemusím za pár měsíců vůbec vědět. Ale co s tím? Nechám to osudu. Ale budu ho kontrolovat.

Takže dalo mi to vlastně to, pro co jsem přišel a co jsem očekával?
Každý zkušený tmář vám řekne, že když si jdeš do tmy pro něco, tak dostaneš NIC. To můžu naštěstí vyvrátit. I když jsem si představoval VÍC i toho dobrého i toho zlého, tak neodcházím s prázdnou. Čekal jsem euforii, halucinace, lucidní snění, nepřetržitý tok myšlenek. Čekal jsem nějaký samospásný rozuzlení. Třeba i nějaký super efektivní podnikatelský nápad. Na druhou stranu měl jsem i strach. Strach z depresí, z toho co vyplave, měl jsem strach, z toho, že budu mít nezvladatelný strach o blízké a trochu i "o svět tam venku" . Bál jsem se i o svůj "světský blahobyt". Být bez masa, bez cigár, energy drinků, bez mobilu, bez informací... Bál jsem se nudy, sociální deprivace a toho, že to vzdám. Nestal se žádný zázrak, neobjevil jsem lék na všechno, ale nestala se ani žádná hrůza a nevylezla žádná příšera z hlubin. Ve výsledku jsem moc rád, že jsem to dal. Takhle za mě.

Co přesně čeká případné další zájemce netuším. Ale pár obecných věcí, na které je možné se připravit, poskytnout můžu.
Člověk ve tmě přijde minimálně o 3 důležité zvyklosti:
O zrak - to mě tolik nevadí, nejsem zrovna vizuální typ. Jde to natrénovat už předtím. Jezte se zavázanýma očima, sprchujte se po tmě. Zkuste si čas od času život slepce. Zbystří vám ostatní smysly.
O sociální kontakt - s tím jsem se dokázal poprat, samota není nepřítel. Já mám natrénováno z cest po světě a prošel jsem si letos velmi oblíbenou zábavou na doma - karanténou. A to na vánoce. Jestli máte podobnou zkušenost, tak - dont worry.
O čas - ve smyslu veličiny. A to mě osobně vadilo hodně. Jsem až přehnaně organizovaný a snažím se dělat úplně všechno rychle a efektivně. Pokud jste flegmatikové a chaotové, tak do tmy jedině dobře :-) (Tma je tzv. jinová. Čili ženské povahy. Zvládá víc věcí najednou a s neuspořádaností si poradí nebo jí nevadí.)

Člověk do tmy potřebuje 3 důležité vlastnosti:
Pokoru - ta je nezbytná pro proces přijetí, smíření i odpuštění, a to i té největší nespravedlnosti
Vůli - bez ní, jak víme, funguje málo co. Vůle tě donutí jít a vytrvat.
Chuť - pochopit a rozvíjet svůj vnitřní svět. Chuť tvořit, ne bořit.

A obecný důležitý přínos do života (pro toho kdo to nevěděl už předtím): 

To co ve tmě nemáte/nevidíte, to tam nechcete/nepotřebujete. Nebo chcete, ale musíte se s nedostupností smířit. O to víc si těch věcí, které na světle máte/vidíte, pak začnete vážit a patřičně užívat.
Samostatnou kapitolou by pak bylo snění. I kdyby to mělo být to jediné co ve tmě prožijete, tak to stojí za to. Tak jak je to úplně jiná tma, tak je to i úplně jiné snění. Sny jsou úplně hmatatelné a někdy se dějí i přes den... a tom třeba jindy.
Nakonec jsem závěr docela protáhl. A pořád bych měl co psát, ale nemá cenu to více rozebírat, kdo to chcete pochopit ještě líp, tak si to najděte nebo to zkuste. No a nebo počkejte a třeba si to najde vás! Tak jako mě.
ROZSVIŤ!

Doslov: O mém nástupu do tmy věděla jen hrstka lidí. Záměrně jsem o tom mlčel, lidi mají tendenci to neznáme zpochybňovat a kritizovat. I z té hrstky mi jich pár předpovědělo, že mi hrábne. Takže chci na úplný závěr všechny uklidnit. Nehráblo mi. Jsem naprosto stejnej. Magor, tak jako předtím :D Ahoy

ZÁZNAMY Z DIKTAFONU :

youtube (přidat odkaz)
kde moje tma probíhala:

https://www.dotekpritomnosti.cz/
Reportáž z roku 2019 z místa kde moje tma probíhala:
zde