Rumunsko, Moldavsko a Ukrajina 2021

ÚVODEM

Nápad na cestu do Rumunska vznikl, jak už to tak bývá, na základě levné zpáteční letenky. Někdy na podzim 2020 se objevila zpráva o otevření nové linky Bukurešť (OTP) - Praha pod vlajkou rumunské nízkonákladovky Blue Air. V té době svět řešil Covid a já rodinné problémy, ale přesto jsem na stránky dopravce zabrouzdal a jeden červnovej termín za 29,90,- eur jsem si vybral.
Uplynula zima, probíhalo jaro. Situace se výrazně nelepšila ani v jedné rovině a já na tu letenku takřka zapomněl. Až někdy v květnu, když se Rumunsko na cestovatelském semaforu zazelenalo (jako první země EU), prohledal jsem mailbox, abych vypátral, co jsem to na podzim bookoval. Termín 10.6. - 14.6. Takže co v Rumunsku za těch pár dní? Bukurešť jasně, Drákula jasně, pláž? - Konstanta? jasně. Ale zdálo se mi to málo. Přidal bych dny a přidal bych místa. Pohledem na mapu jsem projížděl Rumunsko, ty jo Banát bych dal, ale to fakt třeba s festivalem, hory a medvědy bych..., ale sám? Zvětšil jsem obzor a zavadil o Moldavsko. Jezdí tam Flixbus, paráda! Na botníku mi leží skoro rok starej voucher za 9 stovek od Flixbusu (loňská zrušená zpáteční Vídeň). Cena Bukurešť - Kišiněv 449,- Kč, takže zpátky za 900 je úplná báseň. Počkat, ale takhle blízko Ukrajině. Nejezdí tam Flix? 500,- Kišiněv, 500,- Kyjev? Nejezdí, škoda. Ale ta představa byla natolik lákavá, že jsem se jí začal zabejvat a finální utěšující plán zněl takhle: 4 dny Rumunsko, noční bus do Moldavska, 1 den Kišiněv, noční vlak na Ukrajinu, 2 dny Kyjev, 1 den Černobyl a odlet do Prahy (nechal bych propadnout zpátečku z Rumunska a za litr koupil jednosměrku od SkyUp z Kyjeva do Prahy). Plán jsem si velice oblíbil a těšil se na něj. Z více důvodů jsem ale jeho detaily a počáteční realizaci nechával až na konec května. Dobře jsem udělal. Cestovatelské podmínky se nezlepšili, osobní důvody se ještě zhoršili. Smutně jsem se rozloučil s doplánovaným prodloužením trasy a vrátil se k původnímu prodlouženému víkendu. I ten byl ale s otazníkem a tak jsem všechno odložil na začátek června. Mezitím už Blue Air linku spustili (29.května proběhl první slavnostní let i se slavobranou). Sympatické. Co je sympatické už míň, je že jaksi zapomněli oznámit, že vyřadili "pár" rotací. Z odletů Po-Pá, zbyl jen ten pátek. To, že můj čtvrtek se asi zrušil jsem zjistil náhodou, když jsem se v pátek - týden před odletem - chtěl mrknout na běžnou cenu PRG-OTP. Čtvrtek nikde. Klid, může být jenom vyprodanej. Tak jsem si zajel do menu Manage booking. Kód letenky nenalezen. Pěkný, takže email. Víkend bez odpovědi. V pondělí stále, takže volačka. Nezvedačka. FB zpráva, kontaktní formulář. V úterý pořád nic. Komentář pod příspěvek. Středa a pořád nic. Spuštění online check-inu zvýšilo obavy (kód nenalezen) a já se v pohodě smířil s tím, že z toho nic nebude. Pošlou refund a tramtadadá. Mrzutej jsem z toho nebyl, za prvé se mi to teď moc nehodilo a zadruhé se mi ani nechtělo. Dám to jindy, i s tou Ukarjinou. Jenže za pár hodin přišel zvrat.
Píplo mi upozornění na FB od Blue Air ať si zkontroluju email. V něm stálo strohé oznámení o změně letu na pátek. Aha, o den míň a vím to teď. Takže honem. Časy, vlaky, ubytka, místa, mapy... Cak, cak, cak. Ve středu večer jsem měl představu o předělaném programu. Ve čtvrtek přes obědovou pauzu v práci jsem si zaběhnul pro potvrzení o prodělání Covidu (od 1.6. nově na 180 dní, já měl Covid diagnostikovaný 17.12., o tři dny se vejdu :-) ), stáhnul potvrzení o očkování, vyplnil příletové formuláře,  večer se jel rozloučit se synkem a v noci jsem naplnil batoh. V pátek ráno jsem dojel na pár hodin do práce a ve 12:00 odjel busem na letiště. Tak takhle to bylo před cestou. Jaké to bylo na cestě? Takové:

Den po dni

Pátek 11.6.2021

Na prázdném letišti jsem se usadil hodinu před odletem. Bez nadšení, jakoby s donucením a s očekáváním nějakých budoucích komplikací jsem hodinu přečkal a pak osedlal svou 22D. Let byl překvapivě plný (asi všechny ty rotace za PO-ČT nacpali sem) kromě poslední trojsedačky vzadu. Bystře sem tam před vzletem skočil a po propíchnutí mraků jsem tvrdě usnul. Probudil jsem se za hodinu a něco už nad Rumunskem. Po přistání s hodinovým posunem po 18:00 jsem opustil relativně malej a přehlednej terminál a vydal se hledat spoj do města. Hned na proti hale čerstvě dostavili vlakovou trať a tak jsem zvolil tuto možnost. Koupil jsem lístek na Gara Nord za 5 RON s odjezdem v 19:11. Vypil jsem eiskafe z automatu, zakouřil si a bylo to tak akorát. Z vlaku jsem na bukurešťském nádraží vystoupil po půl 8 a vydal se deštěm přes ulici do rezervovaného hostelu. Zaplatil jsem za 2 noci 170 RON, shodil batoh a naproti v ulici nakoupil občerstvení. Náladu jsem měl akorát tak na to se umejt a lehnout si. Tak se i stalo a někdy kolem dvaadvacaté jsem se snažil usnout. Spalo se mi blbě, ne kvůli hostelu, byl pohodlný, ale kvůli mé hlavě. Co to se mnou je? Nakonec jsem s občasným probuzením pár hodin naspal.

Sobota 12.6.2021 dopoledne

V 5 ráno jsem vylezl z postele, oblíknul se a vyrazil na pumpu pro kafe. Dopil jsem kafe, dal ranní cígo a vrátil se do ubytka na záchod a pro batoh. Před šestou jsem na protějším nádraží našel svůj vlak a v 6:00 zamával průvodčímu. V Brašově jsem vystupoval 2 hodiny a 20 minut poté. Naštěstí už bylo slunečno a tak jsem si vytyčil první poznávací procházku. Z Gara 1 na Autogara 2 jsem došel asi za hodinu. Potkal jsem pár kostelíků a zajímavých zákoutí. Když jsem došel ke stadionu věděl jsem, že vpravo je autobusák. Zaprášenej starej autobusák bez obsluhy. U bistra jsem si dal kolu a jakýsi sendvič. Obešel jsem pár mikrobusů, než jsem narazil na ten co jel v 9:50 do Branu. Řidiči jsem dal 6,50 RON a on mě v půl 11 vysadil v Branu přímo pod hradem. Prošel jsem turisticky přeplácené podhradí u brány zaplatil 45 RON, přešel jsem park a začal stoupat k hradu. Kulisa hradu i atmosféra interiéru je pěkná. Legenda o Drákulovi zde opravdu ožívá. I přesto, že tu Vlad Tepes nikdy nežil a patrně zde jen projížděl, maximálně přespal, tak je ústřední postavou celé expozice. Je toho k vidění dost, ale i tak na prohlídku hradu i nádvoří stačí hodina. I když vás brzdí školka na výletě a několik skupin Rusů. Po prohlídce jsem si odpočinul v parku na úpatí hradu, sebral kamínek opadajícího zdiva a vyrazil přes stánky na zastávku autobusu mířícího zpět do Brašova. V půl 1 jsem byl opět na Autogara 2. Zpáteční jízdenku na vlak do Bukurešti jsem měl na 14:20, vydal jsem se tedy na nádraží velkou obklikou přes centrum. Kontrast historických, socialistických i moderních budov je v centru Brašova pozoruhodný. Korunu tomu nasazuje "holywoodský" nápis BRASOV v transylvánských lesích panarámatu města. Procházel jsem parky, uličky i široké bulváry až jsem se ocitl poblíž vlakové stanice. V Delvitě jsem si koupil pivko a lehnul do trávy na kraji nádražního parku. Před odjezdem vlaku jsem ještě snědl hotdog a stihnul přečíst kapitolu z knížky. Další kapitolu jsem si nechal do vlaku.

Sobota 12.6.2021 odpoledne

V 16:59 jsme už vystupoval v Bukurešti, zase chcalo a tak jsem zamířil "domů". Na hostelu jsem se osprchoval, převlíknul a naplánoval večerní pochůzku. V 18 déšť zeslábnul a tak jsem vyrazil na deseti kilometrový okruh Bukureští. K hlavní zastávce - paláci Parlamentu- jsem kolem Opery přes řeku přišel po půl hodině. Ohromnému areálu (4 km kolem dokola) s vysokou zdí dominuje druhá největší budova na světě. Honosný parlament, který nechal v 90. letech vystavět diktátor Ceausescu je opravdu velkolepý. A to si dovolím tvrdit i přesto, že mě stráž nepustila až přímo k němu, natož dovnitř. Prej co bych tam jako takhle večer dělal. Nevadí,  obešel jsem si ho z dálky a pak pokračoval dál poloprázdnými několikaproudými ulicemi do centra. V cetru to žilo. Dunění diskoték, zahrádky plné fotbalových fanoušků (jo, právě probíhá fotbalové EURO 2020 a pár zápasů hostí i Bukurešť). Prošel jsem tou změtí až ke slavnému a vyhledávanému knihkupectví Carusel. Tento třípatrový nablejskaný skvost jsem si proběhl a pak už jsem zamířil na cestu zpět k hostelu. S pár krátkými fotozastávkami jsem přišel na pokoj někdy v 9 večer. Po cigáru na balkoně, za hučení noční ulice jsem usnul.

Neděle 13.6.2021 dopoledne

Vstávání v 6 doprovodil klasický ranní rituál a odjezd vlaku do Konstanty v 7:10 byl tak akorát. Konečně jsem měl lepší cestovatelskou náladu a tak si i dvouhodinovou jízdu vlakem užil. Po 9 hodině jsem vystoupil na konečné, převlékl se do plavek, nazul žabky a s energy drinkem v ruce se vydal k pobřeží. Sluníčkové dopoledne mi nezkazila ani hlavní pamatká pod lešením. Casino Constanta v rekonstrukci. Promenádou od ní jsem dočel na první písečnou pláž a hned jsem se zašel osvěžit do ještě chkadného Černého moře. Sunday byl pro místní obyvatele v plném proudu. Lodičky pluly, rybáři lovili, dospělí žvanili v bistrech a kavárnách a děti blbli na pláži i ve vlnkách. Tak jsem si tak brouzdal asi 5 km směrem na sever. Občas jsem se šel potopit, občas sednout odpočinout do písku. V poledne jsem s nanukem v jedné ruce a se žabkami v druhé ruce došel na poslední městkou pláž a odbočil vlevo mezi budovi města. Tam jsem našel svůj Hotel Cora. Byl prázdnej a tak nebyl problém zabydlet se o pár hodin dřív. Sprcha i odložení bagáže se náramně hodilo. 

Neděle 13.6.2021 odpoledne

Za pomoci wifi jsem naplánoval odpoledne. Mělo začít v 5 minut vzdálené mikrorezervaci s delfináriem. Že do Delfinária bez vstupenky neproniknu mi bylo jasné, ale že je vstupenka i podmínkou pro vstup do jezerního areálu jsem odmítl akceptovat. Zkusil jsem to obklikou. U jedné ze zadních bran u koňských stájí vysedácal dědeček hlídač. Zastavil mě na mé rádoby suverénní cestě směrem k jezeru a začal se mě vyptávat co tu pohledávám, že jsem u parkoviště zaměstnanců a jestli chci dovnitř tak musím hlavní branou. Smutně jsem mu vysvětlil, že nechci na delfínky, že jsem chtěl jen ke zvířátkům z rezervace a že nemám přebytečných 60 RON na vstupenku. Když už jsem se otáčel tak mě zastavil, položil mi ruku na rameno a zeptal se odkud jsem. Odpověď Čechia ho ponoukla odvyprávět mi jakýsi příběh z mládí a po krátkém slovanskoanglickém rozhovoru mi s napřaženou rukou ukázal směrem k jezeru.  "Si symatickej, si Čech, běž tam a tam. Projdi se kolem, koukni na minizoo a brzo se tudy nenápadně vrať." S velkým díky odcházím přes stáje do areálu mikrorezervace. Na okruhu si užívám blízké kontakty s rozmanitým druhem zde volně žijící i chované zvěře. Kachny, pelikáni, pštrosy, čápy, papoušci i jiné ptactvo. Divoká prasata, zebry, srny, mufloni, lamy i jiní kopytníci. Nosál, dikobraz, vydra... prostě zajímavá směs v roztodivné symbióze. Za hodinu se zadem vracím zpět. Dědovi schovanému ve stínu stromu nabízím Camelku a srdečně se loučíme. Pokračuji na sever do turistického centra a předměstí Constany, kde je velká a nejnavštěvovanější pláž v Rumunsku. Mamaia. Na benzínce na krajnici před dlouhou avenue si kupuji bagetu a pití a procházím houštím (obsypanej sluníčky sedmitečnýma - tolik berušek pohromadě jsem neviděl a myslim, že už ani neuvidím) tam, kde právě začíná pravá letní sezóna s dovolenkovou atmosférou, tak jak ji všichni známe. Lunaparky, suvenýry, hlasitá hudba, opálení spoře odění cizinci. Celou tuhle šaškárnu, kterou nevyhledávám, ale nevadí mi, završuje asi 2 kilometry dlouhá kabinová lanovka točící se nad tíhmle cirkusem. To je můj oriantační bod. Určitě mě provede tím nejzajímavějším zde. Vykračuji si tedy pod kabekama dráhy a občas se zastavím abych si něco vyfotil, prohlédl nebo kkoupil. Třeba synovi krokodýla :-) Celkem mě ta dnešní snad dvaceti kilometrová pěší tůra vyčerpala, lehce se mi motá hlava a tak hledám poslední stožár lanovky, abych se svezl zpět a ukončil odpolední plážovou výpravu. Za 20 RON nasedám do kabinky a užívám si panoramatickou, desetiminutovou, větrněusvěžující jízdu. Lanovkový způsob dopravy jsem na svých cestách zažil jen jedinkrát v Riu a tak to beru za takové praktické zpestření a  zlatý hřeb dnešního dne. I počasí si to myslí. Začíná se zatahovat a předpověď se nejspíš mýlit nebude (od 16:00 až do noci bouřky a déšť na 90-100 %).
Skáču do minibusu a na černocha se dovážím 5 zastávek k hotelu. Chystám se jít odpočinout si a k tomu si beru 3 piva a pytlík chipsů. S prvníma kapkama zalejzám na pokoj. Do 18:00 to cedí a bouří až to není pěkným. Čtu si, projíždím email, soc. sítě, bankovnictví, volám synovi a Janině a u toho jen tak ležim. Zvedne mě až hlad a nuda. To už je asi 7 večer. Pořád poprchává. Se žabkami, v šortkách a v triku (mikinu a kalhoty jsem si ani nebral) přeskakuji kaluže po cestě do marketu. Nakupuju velkou tašku všeho možného abych to u DVTV na hotelu v posteli sežral. To jsem čuně, moje životospráva v posledních měsících trpí i doma, nikdy to nebylo příliš valné, ale tady tomu nasazuji korunu. 2 nejim skoro vůbec, jen piju kafe a cajchy, kouřim kdy to jde a pak se na noc přežeru blbostmi. Slibuju si na zítra normální oběd a čistou vodu a ukládám se ke spánku.

Pondělí 14.6.2021

Vstávám o půl sedmé. Kvůli prvnímu  procitnutí v 4 ráno se mi moc nechce. Ale musím se dokopat, pobalit a vyrazit. Zvládám se odhlásit v 7. Hodinovou pětikilometrovou procházkou se dostávám na Gara Constanta a nastupuji na předposlední zdejší cestu vlakem. 2 hodiny mi dělá společnost ta skvělá knížka, co jsem vzal sebou (Vědomí a realita - Horáček a Drtinová). V 10:40 vystupuji na již dobře známém Gara Nord Bucuresti, seženu si lístek na letiště a vyrážím na ten včera slíbený oběd. Předtím si ještě odskočím na dobře známé WC do dobře známého hostelu u nádraží. Po chvíli už objednávám v blízkém bistru mix mletého s Cartofli a hořčicí. K tomu první čepované. Najedl jsem se královsky a časově akorát na odjezd vlaku.
Poslední projížďka vláčkem skončila na letišti ve 12:10. Pomalu jsem se prošel letištěm ke gejtu a počkal na boarding ve 14:00. Akorát jsem dočetl knihu a v 15:15 jsme přistáli na Václavovi Havlovi a dvěma busama jsem se dokodrcal dom. Natěšenej na syna.

Hodnocení s denním odstupem:
Rumunsko je pěkná, rozmanitá země. S mentalitou obyvatel i cenami podobná té naší.
(Taky cesta letadlem je někdy dokonce kratší než má cesta do práce po D5 :-) :-/ )
Určitě stálo za to ji trochu poznat i přes můj momentálně nepříjemně nalazený osud. A stoprocentě by si zasloužila i více času a míst. Třeba někdy. Třeba brzo. Třeba i s tou Ukrajinou nebo Moldavskem.

La reverede - ČauČesku

Přibude Moldavsko nebo Ukrajina??? Kdo ví... případně se hlaste o účast na tripu :-)

Jo, pokračování je tu!

V červnu 2021 jsem na pár dní navštívil Rumunsko, které jsem chtěl původně spojit s Moldavskem a Ukrajinou. Z toho nakonec sešlo (viz výše), ale myšlenku vidět i tyto 2 postsovětské státy jsem neopustil. Netrvalo dlouho a už jsem si pomalu začal proklikávat možnosti. Začátkem července se mi cesta na displeji mobilu poskládala tak nějak sama, po krátkém telefonátu jsem měl tentokrát i parťáka. 29.7. - 1.8. Já a Kuba, Vídeň - Kyjev, Kišiněv - Praha. Zaplatili jsme pár šlupek za letenky a tím položili pevné základy.

Detailnější plánování bylo postupné. Nejdřív jsem prohledal a pořídil přípoje. Praha - Vídeň vlakem. Kyjev - Kišiněv nočním busem. Zbývalo vyplnit volnej čas. Černobyl byl jasnej od začátku, zbytek jsem si musel nastudovat, zvážit a rozhodnout. Po pár dnech byl itinerář kompletní, co šlo booknout online, tak se vyřídilo hned. Pár drobností včetně covid nařízení bylo k řešení na později. Do půlky července jsem domluvil i special day tour s Chernobylx.com a tím to končilo. 2 týdny do odletu jsem se k cestě, kromě testu den před odletem, nevracel. Za 1) nebyl důvod; za 2) měl jsem na práci dost důležitější věci. Datum odletu se kvůli všem těm starostem, které poslední dobou řeším, přiblížil velmi rychle. 28.7. ve středu večer dorazil Kuba za mnou do Králováku a 29.7. brzo ráno jsme mohli vyrazit...

Čtvrtek 29.7.2021

Začali jsme nejkratším spojem celé plánované cesty. Busem č. 425, který jede od našeho domu k Zámku. Tam jsme přestoupili na 637 a jeli na nádraží do Berouna. Vlakem z Berouna jsme dorazili na hlavák do Prahy. Tam jsme u Sherwoodu pozevlili, pokouřili, posnídali a pak vykročili směrem k nástupištím. V 8:49 odjížděl náš Regio Jet do Vídně. Cesta Low coast třídou probíhala první 2 hodiny hladce. Než jsme dostali hlad. Dle přiloženého menu jsme stáhli aplikaci k objednávání občerstvení. Appka ale hlásila vše vyprodané. Kuba se vydal zeptat stewardů. Přišel s nepořízenou. Přišel s informací, že občerstvení do lowcoastu se dnes nekoná a že stewardka je kravka. Vydal jsem se tedy ke stewardům do kupé já. První hned vyskočila kravka. Potvrdila mi informaci, že jídlo ani pití se do poslední vagonu prostě dnes nosit nebude. Že si můžeme připlatit 400,- a změnit vagón. S jakou nadřazeností a zalíbením, páni. Kravka je slabé slovo. Nehodlal jsem to víc řešit a vydal se zpátky. Většina našeho vozu si o blbce myslela své. Párkrát nám to přišla během jízdy ještě sama potvrdit. No hlady jsme neumřeli, ale znáte to, princip :-)

V půl 2 jsme přeskočili ve Vídni z Regio Jetu na Airport Jet. Tam jsme si zkušenost s průvodčím napravili. Omylem jsme si koupili v automatu poloviční jízdné. Prošedivělej rakouskej vlakvedoucí s úsměvem nakonec mávnul rukou. Nějakých deset euro, že? To je prozákaznickej přístup! Ve čtvrt na 3 jsme byli na Schwechatu. Cigára, checkiny, security, gejty a klasická hoďka na letišti za námi. Ve frontě před nástupem do letadla nám madam odkontrolovala pojištění a vakcinaci, pak jsme se mohli poskládat v letadle a na čas vzlétnout. S Kubou jsme si improvizovaně sesedli do druhé řady, za roztěkaného Belmonda. Neodolal jsem, když se rozjel servisovej vozejk. Objednal jsem si pivo a lasaně. Ach, nakonec jsem utratil za občerstvení (11,-€) víc než za letenku (9,9,-€). Proklínám kravku, proklínám RegioJet! V Kyjevě (v Boryspilu) jsme přistáli na čas. V 19:00 už jsme před terminálem hledali spoj do centra města. Vlak za 80,-UAH odjížděl v 19:45 a na hlaváku v Kyjevě končil ve 20:40. Za mírného stmívání jsme se vydali zorientovat před budovu nádraží, vybrat prachy z bankomatu a pomalu jsme vykročili směrem do centra k naší zdejší ubikaci. K Hostelu Veselka jsme přišli už za tmy a spocení v cca 22:00. Po checkinu a sprše jsme se vydali hledat hospodu a něco k snědku v okolí našeho hoodu, jímž se na ty 2 dny stala stavba Zoloti vorota (Golden Gate). Poblíž jsme našli market s příjemnou Natašou a příjemnýma cenama zboží. Kuba koupil pirožky a vodku. Já nějaké mleté a pivko. Sesvačili jsme to na schodech Zoloti a před půlnocí jsme znaveni sotva vylezli schody do hostelu, abychom zničeni upadli do kómatu.
Btw. 2 autobusy, 4 vlaky, 1 letadlo a přes 20km v nohách!

Pátek 30.7.2021

Donutili jsme se vstát v 6:15, abychom zavčas vyrazili na svozový bod dnešního výletu. Tím bylo KFC u hlaváku. Takže procházka co včera. I s kafem a cígem u stánku. Takže KFC = WC. V 7:30 na minutu přesně přifrčel polepený mikrobus. Řidič Roman a průvodkyně Angelina, a nás 11 účastníků zájezdu jsme lehce před 8 vyrazili směrem z centra Kyjeva. Na dvouhodinové cestě do Černobylské zóny jsme dali 2 pauzy na občerstvení a toaletu. V deset jsme tedy zastavili u první brány do oblasti jaderné katastrofy. Tam jsme se převlékli z krátkých nohavic a žabek, nakoupili jsme si zásoby, vyčůrali se, dostali jsme informace od průvodkyně a instrukce od vojáka a mohli jsme za dobrodružstvím. První zastávka byla nedaleká vesince. Tedy spíše pozůstatky z ní. Většinu toho co z ní bylo před 40 lety si již čas a příroda vzala zpět. Stromy prorostly střechou, dětská hřiště zrezavěla. Ale doktorovo domek s chlívkem bych tu vzal, shodli sme se s Kubou, že za 100 tisíc by to nebyl špatnej kauf. Zkusim to pohledat na srealitách. Po půl hodinovém průzkumu vesnice a lesa jsme se sešli u auta a vyrazili dál.

Následovala expozice strojů jež řešili následky výbuchu, prohlídka města Černobyl a výtečný oběd v jediné místní hospodě. Po obědě (buchta included) jsme se vydali k samotné elektrárně. Jen co se v dálce objevila stříbrná kopule sarkofágu, rozpípali se nám dozimetry. Ven z auta, vyfotit si reaktory, jsme mohli už jen v dlouhém rukávu. Elektrárnu jsme objeli kolem dokola a udělali fotky z několika míst.

Pak jsme zamířili k Pripjati. Před 26.dubnem 1986 to bývalo rozkvetlé moderní město s budoucností, s počtem obyvatel přes 50000. Po 27.dubnu se z Pripjati stalo město duchů. Dnes je to spíše les s temnými obrysy paneláků a rozpadajících se budov. Některé místa, ale nadále dokonale připomínají děs onoho osudného dne. Rozházené oblečení v nemocnici, otevřené knihy na lavicích ve škole a další mrazivé scény. Těch míst bylo na procházce až až. Dozimetr se propípal až do závěrečné a ikonické části. Černobylský lunapark je opravdu něco. Tady ten šok vygraduje a zapíše se do paměti. Píp, píp.

Po cestě ven ze středu zóny jsme projeli vysoce radioaktivním red forestem. Military zónou a lesem s divokými koni jsme se dostali k radaru Duga (největšímu vojenskému satelitu světa). Železné monstrum zakončilo náš zajímavý i zábavný den v Černobylu. Zbývalo projet chech pointy, změřit své radiace a dostat se k východu. Tak se i stalo kokem 18:00. Cestou zpět se podřimovalo. Kdyby mi to nezkazil pohled na mrtvolu pod kolem kamionu, kolem které jsme projížděli, prospal bych ji celou. Takhle jsem myslel na méně příjemné věci tady i na ty doma. No těšil už jsem se na pivo. Po 19:00 jsme zastavili v Kyjevě před KFC. Rozloučili jsme se s Angee i ostatními a zamířili jsme k marketu na hlavní třídě.

Kuba se najedl a občerstvil vodkou z džusem. Já vzal zavděk pivečkem. Víte kolik stojí lahváč Prazdroje? 91,90,-. A víte kolik 0,5l domácí vodka Hlibny dar? 79,90,-. :-o Jelikož jsme měli do tmy pár hodin času, začal jsem hrotit testování na Covid (protichůdné informace o tom zda je povinnost testu z červených zemí i pro očkované - nedává to smysl, ale potvrdilo se při odletu, že to tak opravdu je). Došli jsme kilometr nad nádraží dle jednoho tipu. Tam ovšem zavřeno, ptali jsme se místních, i v lékárnách a pár indicií posbírali. Ale usoudili jsme, že bude lepší nechat to na zítra ráno. No tak jo. Zaskočili jsme do Eco marketu, pokoupili nějaké lokální lahůdky jako salám, sýr, rybky, kaviár, naložené rajčátka a pečivo. Samozřejmě já pivo. Samozřejmě Kuba vodku. Celé jsme si to donesli ke Zlaté bráně a tam to v ruchu pátečního noční Kyjeva zbaštili. Piknik! Fajn zakončení dne.

Btw. Na tour jsme jeli s https://chernobylx.com/ . Kdo by měl zájem může objednat se slevou při uplatnění kódu "davidx"!

Sobota 31.7.2021
Vstával jsem po 7, Kubu jsem budil před 8. Nakonec jsme někdy před devátou, po nějakých nutných procesech na recepci a wifi, opustil náš hostel Veselka.
Obvyklou, již vyšlapanou cestou jsme se přes návštěvu chrámu Sv. Vladimíra dokodrcali na nádraží a z něj pokračovali dalších pár km do Diva centra, kde by nám snad už dnes test udělat mohli. A ano! Udělají - v 11:00, antigen, výsledek za 20 minut, cena 650,- UAH vč. EN certifikátu. Takže jsme měli čas skáknout si do blízkého Ultramarketu. Očumování regálů - Jakubovo nejoblíbenější činnost. Tady si ji užil plnými doušky :-) Samozřejmě jsme se i občerstvili. V 11 jsme se tedy otestovali a než jsme vypili kafe ve vedlejší kavárně, tak mi pípnuly negativní výsledky. Poděkovali jsme, objednali UBER a mohl začít program pro dnešní den.

Milej řidič, jež za mlada absolvoval vojenský výcvik v Československu, nás s několika zastávkami - Zoloti vorota (poprvé v denním světle), chrám sv. Michaela a další - vysadil na Majdanu. Unikátní a překrásné náměstí s velkým významem v dávné i nedávné historii země. Osvěžili jsme se v parném dni v kašně, prošli jsme náměstím pro pivo a sušenou rybu, párkrát jsme poseděli, parkrát se vyfotili a pak jsme v nadšení z dalších míst vlezli do metra.

Lístky na metro za 5 hřiven s lámaným anglickým vysvětlením, kam máme jet, jsme si koupili v kase v podchodu. Jeli jsme na druhou stranu než jsme měli. A tak se podíváme alespoň na olympijský stadion, kde hraje i Dynamo Kyjev. Kubovi jsem to před cestou slíbil a tak jsem se z toho už i přes časový skluz nemohl vykroutit. Stavba to je sice pěkná, ale jestli to stálo za zničené žabky a magnatek ve fan shopu, to soudit radši nebudu :-)

Metrem zpět jsme se s přestupem dostali na další plánovaný bod. Nejhlubší stanici metra na světě - Arsenala. Byli jsme fascinovaní pohledem na dlouuuuhé jezdící schody. No, ale oni pak přišly pak ještě jedny a možná ještě delší! Vyjeli jsme z metra asi v půl 3. Následovala procházka, nejdřív normálně po chodníku k památníku obětem holokaustu, a pak křovím, lesíkem a přes dálnici směrem k řece. Na ostrov, na kterej jsme měli namířeno jsme se svezli 1 stanici metrem. Že to bude až taková paráda jsem teda nečekal. Dovolenková destinace uprostřed města! Hudba, stánky, bary, lidé v plavkách, pláže, loďky, paddly, jachty, vrtulník, atrakce, hřiště, gymy... pokud by bylo místo Dněpru moře, myslel bych, že jsme na Ibize :-) Voda v Dněpru samozřejmě není ta z nejčistčích, ale na několik osvěžení v parném odpoledni přišla velmi vhod. Občas jsme se cákali, občas jen tak leželi na pláži, párkrát jsme se přesunuli, včetně piv a chutné večeře. Pláže plné namakaných chlápků, hezkých holek a milých lidí jsme opustili po sprše a převlečení, po osmnácté hodině.

Z ostrova jsme se jinou klidnější - seniorskou částí dostali metrem. K dalšímu bodu putování jsme věděli jen směr. Houštím jsme došli až k nějaké zamčené bráně. Podlezli jsme ji a dobře jsme udělali. Mohli jsme si vychutnat Kyjevskopečerskou lávru bez turistů. Mniši a jeptišky se potulovali ulicemi ke svým modlibám. Z rozjímání jsme museli vyrušit babushku, aby nám ukázala kudy ven. Bylo tak půl osmé, když jsme opustili toto další zajímavě nečekané místo uprostřed rušného Kyjeva. To už jsme byli poblíž Rodina Matka neboli Matka Vlasti.

Socha větší než ta Svobody se tyčí nad řekou uprostřed velkého udržovaného parku s několika memoriály. Byl čas jen na fotku na otočku. Proklusali jsme parkovým areálem k nejbližší hospodě, abychom se připojili na wifi a objednali ubra. Z hospody se vyklubala posh restaurace v krásném venkovském stylu s velmi příjemnými servírkami v našich letech. Dostali jsme malinovku na uvítanou, pomoc s lokalizací pro ubra, pivko na čekání a malinovici a fotku na rozloučenou. Komfortní styl.

Btw. Vitaliji Klitshko, pane starosto, máte moc hezké město!

Neděle 1.8.2021

Na autobusák nás dovezl další milej ukrajinckej člověk. Mladík z Kyrgystánu, co miluje Prahu. Vysadil nás po 21:00. Došli jsme si nakoupit zásoby na cestu, počůrat mcdonald a po posledním cigáru jsme si vlezli do našeho moldavského autobus. Ve 22:00 jsme odjížděli a na položených sedadlech spali až do první zastávky v 1 v noci na nějaké benzínce. Lilo tak, že benzíkou protékala říčka. Po 20 minutách jsme pokračovali dál. Opět nejspíš celý autobus pousínal a spal až do 4:00, kdy jsme přijeli před hraniční závoru. Tady doteď jakštakš ucházející cesta končila. Jak obrazně tak doslova. Důkladná kontrola na ukrajinské hranici trvala snad hodinu. Kontrola na moldavské hranici nějak podobně (tady jsem měl strach jesli vlastně nemáme mít víza - opomenul jsem se podívat). A to ale nebylo zdaleka všechno. Další 3 kontroly následovali vždy po 20 minutách po rozbitých betonových panelech. Byli-li to nějaké military check pointy, nebo okresní samosprávy to netuším. Ale vždycky nám sebrali pasy a po půl hodině je přinesli s jinýma papírkama uvnitř (razítko jsme dostali až na letišti). Od 4 do 8 jsme tedy najeli necelých 100km a užili si nekonečně nudy na různých kontrolách. Já si aspoň dopsal ukrajinskej cestopis.

Asi v 8:15 jsme ve final station na gara nord v Kišiněvě. Žízniví, hladoví a s absťákem. Ale živí. A co asi ten chudák druhej řidič, co se zabouchl na hranicích mezi kufry v podpalubí?? Minimálně otřes mozku si z té cesty musel odnést. Jeho starost, my měli teď starost o záchod. I turecká díra přišla vhod. Pak jsme se vydali přes market (jo no) do místních bulvárů. Prvním směrem bylo tržiště. Nebo spíš venkovní opravna mobilů a elektroniky. Obstánek se nabízela tahle služba. Zvláštní. Zvolili jsme druhý směr cesty. Nabídku odvozu na letiště za 200,-LEI jsme neakceptovali a šli dál k nejbližší zastávce MHD. Páru mladých jsme se doptali na cestu. (Sice poradili blbě, ale aspoň se snažili. To většina ostatních moldavanou nekomunikuje vůbec. Tváří se strašně odevzdaně a nekamarádsky. A to asi i mezi sebou. Je mi jich trochu líto. Nejchudší země Evropy. Kromě žigulíků a vína nemají nic. Takovej trochu zapomenutej svět.)

Nicméně povedlo se nám dostat autobusem do centra velké šedé metropole a po půl hodině jsme našli trolejbus na letiště. Za 2 koruny padesát. V pohodě. V 10 jsme byli na letišti a měli jsme čas i na levnej a přesto výtečnej oběd. Hodinu jsme pak strávili ve frontách na odbavení a na kontrolu. Než jsme nastoupili na let, utratili jsme poslední drobné v Duty Free.

Karton cigár za 14,- eur byli dalším milým překvapením letiště (to se snad vyplatí si sem pro ně letět na otočku, má-li wizz air akci). Odlétali jsme ve 13:00 z těch třiceti stupňů a vystoupili jsme ve 14:00 (hodina posun času) v Praze. Prošli jsme kontrolou a dojeli domů! Dopobáčenija

Fotogalerie prozatím na fb:

Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina 2021

Pro pořádek přikládám a zálohuji i některé videa z cest.

Omluvte jejich kvalitu a možná nedostatečnou obsažnost, přeci jen jsem v tomhle směru amatér :-)

Moje videa:

Rumunsko 2021 sestřih z telefonu (přidat Moldavsko a Ukrajinu)

Videa inspirativní v cz/en z TV nebo Youtube:

Drákulovi v patách pořad ČT